Jizvy jsou znakem bojovníka

2.

Následoval jsem Fina do srubu. Překvapilo mě, jak útulně působil.

„Kuchyně, obývák, koupelna a záchod, venkovní prostory ti ukážu potom," vysvětloval, zatímco ukazoval rukou patřičnými směry. Nemůžu říct, že bych ze zmíněných prostor něco zahlédl, protože on ani nezpomalil, a vydal se po schodech nahoru do patra, kde byly jen dvoje dveře.

„Tohle je tvoje ložnice, býval to tátův pokoj, ale předělal jsem ho, je tam všechno nový, nemusíš se bát," zašklebil se.

Místnost byla až nečekaně normální. Dřevěný nábytek nepřekvapil, tak nějak do srubu prostě patřil a já byl vážně rád, že se Fin při novém vybavování pokoje nenechal unést. U obyčejné postele pro jednoho byl menší, kávově zbarvený koberec, noční stolek se dvěma šuplíky, u okna pracovní stůl s kovovou lampičkou, dřevěná židle, ze které mě bolel zadek jen jsem se na ni podíval, u vedlejší zdi dvě skříně a několik polic.

„Můj pokoj je naproti. Je to tu trochu malý, ale sám zjistíš, že beztak není moc čas na to, jen tak se poflakovat v domě."

Přikyvoval jsem, začínalo toho na mě být trochu moc. Fin se celou dobu spokojeně šklebil.

Usmíval se, když mě vedl za dům, i když mi ukazoval, kde se skladuje maso a přílohy pro psy, kde vitamíny a kde je skříňka s veterinární první pomocí.

To už jsem zbystřil. Konečně se do procesu zapojil i mozek, který jsem měl v lebce, a ne jen ten, který jsem nosil v trenkách, a který by si právě teď moc rád pokecal s Finem na některá velmi, velmi osobní témata.

„Takže, co vlastně budu dělat? Víš jak, na rozdíl od doktora nejsem žádnej veterinář..."

Fin se rozesmál, a zvuk jeho smíchu znovu přehodil výhybku, a odpojil mi tak horní mozek. Nechápal jsem jak, ale ten kluk kolem sebe nejspíš vypouštěl nějakej šílenej hormon, kterej mě k němu táhnul, jako kdybych měl k trenkám přidělaný podělaný vodítko, za který mu stačilo jen lehounce potahat, a šel bych do kolen.

„Promiň, já... Bylo to už prostě fakt divný, že ses o to doteď nezajímal. Předpokládám, že ti doktor nic neřekl, co?" zeptal se hlasitě, abych ho slyšel i přes hlasitý štěkot psů, kteří byli od technického zázemí, ze kterého jsme právě vyšli, odděleni jen pletivem zakrytým zelenou tkaninou, takže nebyli vidět.

„Asi bude jednodušší ti to ukázat. Až se trochu uklidní, zase se uslyšíme," navrhl, a já mu musel dát za pravdu. Psi nabírali na hlasitosti opravdu výrazně. Někteří dokonce místo štěkání vyli nebo naříkali, zvuk to byl příšerný a já pochopil, proč musí být takhle daleko od civilizace. Tohle bych na sousední zahradě fakt mít nechtěl.

Odemkl branku a podržel mi ji otevřenou, abych mohl projít. Zase za mnou zavřel.

Zatajil jsem dech. Tak tohle jsem nečekal.

Přímo přede mnou bylo v podstatě velké pole. Pole plné psů, naprosto symetricky uspořádaných. V řadě přímo před námi jsem napočítal šest psích úvazů vedle sebe, ale kolik těch řad bylo, jsem mohl jen odhadovat, táhly se příliš dozadu, abych to mohl říct s jistotou. Bylo jich deset, nebo víc?

Každý pes měl vlastní boudu, u ní velkou misku na vodu a řetěz, který mu bránil dostat se mimo prostor vyhrazený právě pro něj. Řetězy mohly mít tak k pěti metrům, připevněné ke kolíkům, kolem kterých byla viditelně vyběhaná kolečka přesně značící, kam až konkrétního psa řetěz pustil.

Nevěřícně jsem tuhle scenérii pozoroval. Psi štěkali, někteří vysloveně řvali, skákali do vzduchu a snažili se na sebe upoutat naši pozornost. Pitbullové, došlo mi. On tady chová pitbully.