Jizvy jsou znakem bojovníka

11.

Probudila mě stará dobrá žízeň. Zkusmo jsem si olízl oschlé rty. Pokusil jsem se vstát, ale něco mě drželo dole. Jak jsem se snažil uvolnit levačku, zamručelo to a hodilo přese mě nohu. Znovu, tentokrát opatrněji, jsem pohnul rukou. Podařilo se mi ji vysvobodit, platil jsem za to však krutou daň v podobě nesnesitelného mravenčení z ramene až do necitlivých konečků prstů. Skousl jsem si dolní ret a opatrně zvedal Finovu nohu, abych se mohl postavit.

Kdyby už před lety zdejší grázlíci nerozbili žárovky pouličních lamp, mohl bych se kochat pohledem na spící tvář mladíka po mém boku, takhle jsem měl prostě smůlu. Poškrábal jsem se ve slabinách, kde zasychající zbytky spermatu začínaly nepříjemně svědit. Když jsme se konečně dostali z koupelny, neměl ani jeden z nás ještě dost. Po třetím čísle na posteli jsme vlastně ani tak neusínali, jako padali do mdlob, takže nějaká sprcha nepadala v úvahu. Byla to dlouhá noc a já si z ní vychutnával každičkou vteřinu. Fin možná nebyl nejzkušenější, ale byl citlivý a rychle se učil. Navíc byl hravý a prakticky nepřetržitě při chuti, což je, jak jsem zjistil, nebezpečná kombinace.

Ze zvyku jsem sáhl na stolek pro telefon, abych překontroloval čas. Při pohledu na displej mě však žízeň rychle přešla, stejně jako nemravné myšlenky. 

Sedm nepřijatých hovorů.

Plukovník.

Ne jen tak z ledajakého čísla, ale ze svého soukromého mobilu. To mohlo znamenat jen jediné. Víc se nestaral o moje utajení.

Věděl to.

Jako kdyby starý pán vycítil mé myšlenky, jeho jméno rozzářilo displej. Nejraději bych telefon schoval pod postel a dál předstíral, že na světě jsem jen já a Fin. Žádné výčitky, závazky ani starosti. Moje racionální já však silně protestovalo. Plíživě jsem se zvedl a i s telefonem zmizel v koupelně, kde jsem za sebou tiše přivřel dveře, abych spáče nevzbudil klapnutím. Posadil jsem se na kraj vany a ujistil se, že se z vedlejší místnosti neozývají žádné zvuky, nasvědčující pohyb. Nechtěl jsem Fina budit a sám jsem se bál, co vlastně v telefonu uslyším.

Přijal jsem hovor a zapnul hlasitý odposlech, abych mohl náhle roztřesené ruce sevřít v pěst.

„Plukovníku...?" zkusil jsem tiše, když se z přístroje nic neozývalo.

„Takže žiješ," vydechl známý hlas úlevou. Uvědomil jsem si, že to taky mohlo vypadat, že mě odhalili a zabili. Nejspíš se o mě dost strachoval, bodl mě pocit viny.

„Jo, jsem v pohodě," mumlal jsem omluvně.

„Pokud bych se ti do úsvitu nedovolal, vyslal bych komando po stopách tohohle telefonu, uvědomuješ si to vůbec, ty idiote?!" zvyšoval hlas. Když zjistil, že jsem celý, začal nejspíš zase normálně uvažovat.

„Takže se ho mám zbavit?" vyzvídal jsem.

„Vůbec ses s ním neměl zaplétat, krucinál!" zahřímal tak nahlas, až jsem sebou trhl.

„Já myslel ten telefon," opravil jsem ho tiše. Vážně nerad bych Fina budil právě tímhle hovorem.

„Tome..." zavrčel jako vzteklý pes.

„Já to vím. Plukovníku, jsem si vědom toho, co jsem udělal a v jaké jsem teď pozici. Pokud mi voláš a ještě jsi za námi nikoho neposlal, co chceš? Tím, že se mnou navážeš kontakt poté, cos zjistil mou zradu, vystavuješ se stejnému obvinění. To víš lépe než kdo jiný," upozornil jsem ho.

„Kurva Tome..." zasténal a já bych přísahal, že jsem slyšel, jak prsty pročísl šedivé vlasy. „Bál jsem se, že je po tobě, když to tam večer kluci našli prázdný. Zapnul jsem si GPS na tvém mobilu a viděl, kde jsi. Nevěděl jsem co dělat, sakra. Cos to udělal? Stojí ten kluk vážně za to?"