Jizvy jsou znakem bojovníka

10.

Nemělo smysl se tu hroutit nad rozhodnutím, které už jsem udělal. Stejně nešlo vzít zpět. Svůj lehký záchvat paniky jsem rozdýchal a vrátil se do srubu. Čekal jsem, že dostanu od Fina úkoly ohledně venčení a trénování psů, on ale seděl u jídelního stolu, před sebou hromadu papírů a jakési čárové grafy.

Zarazil jsem se a potlačil touhu protřít si oči. Měl dokonce brýle!

„Závěť, nebo paměti?" zeptal jsem se překvapeně.

„Blbče," uchechtl se, aniž by zvedl nos z lejster. „Rodokmeny a další údaje ke psům. Já jsem si je psát nepotřeboval, mám to všechno v hlavě, ale tam kam půjdou... Bude lepší, když to budou mít napsané," vysvětloval, ale přišlo mi, že mě stejně moc nevnímá. Přistoupil jsem blíž.

Fin psal do papírů jména psů, jejich rodičů a prarodičů, u každého udělal i poznámku o aktuální váze, ideální váze a dosažených úspěších. Napadlo mě, že bych mu mohl nabídnout pomoc, těch papírů před ním leželo opravdu dost, ale... Nějak mi to, vzhledem k situaci, nepřišlo vhodné. Finovi se v kapse ozvalo pípnutí.

Překontroloval displej stříbrného telefonu a zase jej skryl v kapse kalhot.

„Tome?" oslovil mě, naoko nezaujatě, ale viděl jsem, jak pevněji sevřel propisku.

„Tak asi za půl hodinky, mohl bys Larrymu dát postroj a vzít ho na červený okruh? Procházkou. Pěšky."

„Jasně," souhlasil jsem okamžitě. Nemusel mi nic vysvětlovat. Potřeboval mě dostat z domu. Vytáhl jsem si z lednice pivo a zapnul televizi. Následujících třicet minut jsem bezcílně přepínal programy, zatímco jsem zvažoval své možnosti. Měl jsem vyklidit prostor, ale kvůli čemu? Bylo bezpečné jít sám a neozbrojený? Nemyslel jsem si, že by tam na mě Fin někoho poslal číhat, nakonec, moje zmizení by jeho situaci nijak neovlivnilo. Přesto jsem byl s každým posunem hodinové ručičky víc napjatý.

Tři hodiny, čas vyklidit pole. Mávl jsem na Fina, který dokončoval papírování, a vydal se do stodoly pro Larryho. Nadšeně mě vítal, nechal si nasadit postroj, který na rozdíl od obojku nezasahoval na poraněná místa a vyrazili jsme.

Cesta byla příjemná, většinou vedla lesem nebo po okraji neposečené louky, ve které se míhala drobná, různobarevná kvítka v rytmu, který jim vítr určoval. Larry občasným ztuhnutím a větřením dával najevo, že se kolem nás pohybuje i zvěř. V jednom místě jsme vyšli z lesa nad nevelkým údolím, ve kterém se klikatila nenápadná říčka. Napadlo mě, jestli Fin narážel na tenhle malebný pohled do kraje, když si stýskal, že by chtěl mít čas jít tuhle trasu procházkou.

Bylo těžké si vychutnávat krásy okolní přírody, hlavou mi stále běželo, co se asi děje u srubu. Fin by psům neublížil, takže je nejspíš ukryje. Vozí je právě teď někam jinam?

Co když...?

Co když se vrátím ke srubu a Fin bude pryč?!

Ta myšlenka se uhnízdila v mé mysli jako červ, neustále se zavrtávala hlouběji a hlouběji. Věděl jsem, že bych neměl sebemenší právo mu cokoliv vyčítat. Zmizel by mi ze života a já už bych ho nikdy neviděl.

Bezděky jsem přidával do kroku. Potřeboval jsem se ujistit, že se pletu.

Už když jsem se blížil ke srubu, věděl jsem, že je něco špatně. Neslyšel jsem jediného psa. Zavřel jsem Larryho do kotce ve stodole a přes splašený tlukot vlastního srdce jsem téměř přeslechl vzdalující se motor. 

Téměř.

To nebyla Finova dodávka, tohle bylo větší.

Jakoby se mi v patách hnal sám Satan, vyrazil jsem kolem srubu. Zahlédl jsem však už jen obrys velkého přívěsu mizejícího za zatáčkou.