Jizvy jsou znakem bojovníka

8.

Byl jsem rád, že se věnoval limonádě a nedíval se mým směrem. I přes roky praxe a tvrdý výcvik bych si nevsadil ani pětník nato, že můj kamenný výraz neprozrazuje žádnou z mých myšlenek.

„Takže tyhle věci se domlouvají online?" zkusil jsem štěstí.

„Někdy. Většinou se majitelé mezi sebou znají dost dobře na to, aby věděli, kdo co má na dvoře, takže stačí se někde potkat nebo zvednout telefon. Ale tohle je rychlejší," odpověděl nezaujatě.

„A... Je to bezpečný? Víš jak, nerad bych zjistil, že jsem se tu schoval před policajtama a oni sem zatím plánovali zátah..."

Tak. Řekl jsem to. Teď by se taky mohlo stát, že můj zájem vzbudí podezření a já tak přijdu o veškerou důvěru, kterou jsem si u těchto lidí za poslední čtyři roky na ulici získal. Buď a nebo.

Finova reakce však smetla mé odhadované scénáře ze stolu.

„A za co si myslíš, že mi platí?" smál se a trochu se napřímil v ramenou, jak byl sám se sebou spokojený.

„Udržovat to anonymní a bezpečné je moje práce," vysvětlil a podal mi sklenici s chladivou tekutinou.

Zmohl jsem se jen na uznalé pokývnutí a raději jsem se dlouze napil.

Takže ve finále to, že jsem natrefil zrovna na Fina, bude asi největší posun ve vyšetřování za posledních několik let.

Už od doby, kdy byly psí zápasy postaveny mimo zákon, probíhaly tak trochu ve stínech. Nejprve o nich všichni věděli, ale nikdo to neřešil. Nakonec, spousta zúčastněných byli policisté. Jenže jak šel čas, lidé se začali o osudy takových zvířat zajímat čím dál víc. Nebylo nijak výjimečné, že se mladičká slečinka dostala do sporu se starším mužem, protože se jí zdálo, že se ke svému psíkovi nechová hezky. Často došlo i na fyzické útoky mezi pejskaři. Kruci, v dnešní době, kdy psi běžně nosí značkové oblečky aby je neofouklo, majitelé je vozí v kočárcích nebo nosí v taškách, chodí do speciálních salonů a bazénů, jasně že pak stačí jediná fotka potrhaného psa na internetu a půl světa je na nohou, v rukou třímaje vidle a zapálené louče, jak táhnou na lynč.

Jediné, co jsme věděli, byl fakt, že Doktor vykupuje psy.

A že torza některých z nich se pak dají najít na skládkách.

Víc jsme v době kdy jsem šel do utajení, nevěděli. A teď už jsem tak blízko, blizoučko! Téměř jsem slyšel houkat policejní sirénu.

„A..." rozhodl jsem se tlačit na pilu, dokud má šťastná hvězda frčela na plný plyn, „Doktor si tady taky domlouvá akce?"

Fin si sedl vedle mě, konečky prstů mě hladil po hrudi, jakoby náhodou občas zabloudil až k podbřišku. Po mé otázce však jemné doteky ustaly, znechuceně se ušklíbl.

„Nikdo z těch lidí by s Doktorem do ringu nešel, ten chlap je sadistický prase. Každej si hlídá, aby se jeho odchovy nedostaly do spárů debilům, jako je on. Jednou ho někdo zastřelí, kreténa," ucedil a z hlasu mu odkapávaly krůpěje chladné nenávisti.

„Myslel jsem, že spolu vycházíte, když mě sem dovezl? Proč by ho hned někdo střílel?" nechápal jsem. Se zaujetím jsem se přetočil na bok, jednou rukou si podepřel hlavu a druhou jemně škrábal Fina po nahých zádech, abych ho podpořil ve vysvětlování.

„Ne, Doktora znám už roky. Vlastně ho znal už táta, ještě jako mladýho cápka. Nebejval takovej, jeho psi kdysi něco znamenali. Ale pak přišel na to, že když se vykašle na pravidla nebo slušnost, a bude to dělat jako show pro lidi, vynese to víc. O moc víc. Ten dement klidně pustí ovčáka na dobrmana a říká tomu zápas. Když má štěstí, dostane se mu do ruky pitbull, a toho pak pouští na všechno. Od labradorů klidně až po kavkazáky. Bere sázky, vstupný, dokonce tam má bar. Prostě hnus. Vítěze tak nějak ošetří, poraženýho dobije. Psa co nevyhrává nepotřebuje. Takovejch má mraky. Nechá psa klidně před publikem chcípnout, lidi řvou, hecujou a točej velký pálky. A to samozřejmě budí pozornost sluníčkářů, kteří pak dělaj peklo nám, normálním chovatelům..." posteskl si nakonec rozhořčeně.