Jizvy jsou znakem bojovníka

14.

----- Omlouvám se. Vím, že jsem vydání této kapitoly hrozně dlouho odkládala, ale jako odškodné ještě dnes příběh zveřejním celý.  Sentence07

Když jsem byl malý kluk a svět byl ještě v pořádku, chtěl jsem být voják nebo policista. Miloval jsem všechny ty filmy, kde zásahová jednotka v kuklách a neprůstřelných vestách zachraňovala rukojmí z rukou nebezpečných zločinců. Chtěl jsem být taky takové eso.

Tak jak jsem se, krucinál, dostal do vypasovaných kalhot a sáčka z něčeho, co vypadalo jako hadí kůže?! V každé kapse mě tlačil pořádný svazek bankovek, zatímco ten uklidňující tlak skryté zbraně se nedostavoval, protože jsem žádnou neměl. Mluvte mi o sebevražedné misi.

Fin si vedle mě div neprozpěvoval, na tuhle část se vyloženě těšil. Bílé kalhoty tentokrát doplnil jakousi černou halenou, která byla z takové nějaké síťoviny a odhalovala o moc víc, než kolik bych považoval za vhodné. Dokonce i Ian uznale hvízdl, když ho viděl kráčet dolů po schodech.

Mladík v tmavých kalhotách a mikině si od Iana vzal klíček červenému vozu. Byl jsem vážně rád, že nebyl můj, protože podle jeho lačného výrazu ten sporťák víckrát neuvidíme.

Kráčeli jsme po neosvětlené cestě za jediným matně zářícím bodem, kterým byla vrata do starší průmyslové budovy. Zastavili jsme u nich právě ve chvíli, kdy se jakási velká můra s hlasitým zapraskáním usmažila v žáru staré lampy, jež vstup osvětlovala. Muž u vchodu se zatvářil nepřátelsky a sáhl za opasek. Než stihl vyndat to, co tam ukrýval, vyšel ze stínů i Ian, který za námi mírně zaostal. Kývl na muže s gorilím obličejem a ten nám ustoupil z cesty.

Vešli jsme do jakési chodby. Po oprýskaných zdech staré budovy nebyla ani stopa, jako kdyby byla vystavěna kolem téhle moderní betonové kostky, jen aby ji skryla. Před námi byli další dva muži, tak podobní tomu prvnímu, že se i Fin naklonil ke mně a špitl: „Myslíš, že jsou příbuzní?"

„Jestli jo, tak nechci vidět rodiče," odvětil jsem mu stejně tiše a bavil se tím, jak dusil smích do mého ramene. Ten kluk prostě nedokázal nic brát vážně. „Měl by ses připravit," upozornil jsem ho. Jako dárek nám plukovník každému dal nějaké to „superšpionské" vybavení, jak tomu Fin říkal. On dostal brýle s jemně růžovými skly, které byly v podstatě fotoaparát a já jakousi verzi elektronické cigarety, která krom vypouštění obláčků kouře dokázala natáčet velmi kvalitní video. Navíc obsahovala čidlo, které v případě, že s ní někde praštím nebo ji poškodím, informuje plukovníka, že se něco podělalo. S nekonečně důležitým výrazem si Fin nasadil svou růžovou výstroj, zatímco já tu svou nechal v kapse do doby, než ji budu opravdu potřebovat.

Hezouni kývli na Iana a pustili nás dál. Zřejmě tu byl známou tváří.

Jako kdyby mi někdo sundal klapky z uší, udeřila mě síla zvuků z nitra budovy. Smích, křik, štěkot a dunění hudby, to vše pod silou záře halogenových svítidel. Pach kouře, potu a směsice těžkých voňavek. Narovnal jsem se a vykročil za Ianem, který mířil automaticky k baru. Než jsme tam s Finem došli, drobnuá brunetka mu podávala malý igelitový sáček, za který on jí podával celkem slušnou sumu.

„Jestli mě, kluci, omluvíte," kývl na nás a vydal se kamsi bokem. Po chvíli jsem ho zahlédl usedat na koženou sedačku, před kterou stál nízký stolek. Podle výrazů lidí, kteří tam už seděli, jsem si nedělal iluze o tom, v jakém stavu Ian bude, až si tohle šňupne.

Fin se naklonil na bar a vyžádal si lahev ledového čaje přímo z lednice. V duchu jsem ho pochválil, jak si můj rychlokurz dobře  zapamatoval a jak je opatrný v tom, co tady polyká. Zrovna otevíral plastovou lahev, když kolem nás prošla hosteska s tácem plným sklenic šampaňského, na sobě jen bílá tanga a na hlavě zaječí ouška. Fin po počátečním šoku sjel její postavu hodnotícím pohledem. Těžko říct k jakému výsledku dospěl, ale rozhodně si mě přitáhl blíž.