Jizvy jsou znakem bojovníka

1.

Pomalu jsem projel ulicí, abych se ujistil, že je skutečně prázdná, a že v domě za dřevěným plotem vypadá vše jako obvykle.

Spokojeně jsem zaparkoval svůj starší, stříbrný sedan o kus dál. Srdce mi rozpumpoval adrenalin. Je to tady. Dnes to udělám. Půjde vše hladce, nebo se to totálně posere? Zhluboka jsem se nadechl a vystoupil.

Na sobě jsem měl jako vždy co možná nejběžnější oblečení. Obyčejné džíny, triko, nic neříkající sluneční brýle a laciné tenisky. Musel jsem být nenápadný. Ten typ, který n aulici minete, aniž byste si o minutu později dokázali vybavit, jak vypadal.

Přišel jsem k plotu a pískl, stejně jako již několikrát předtím. Z vesele pomalované boudy pomalu vylezla velká, rezavá fena. Zadívala se k plotu, aby se ujistila, kdo je narušitelem. Poznala mě, oddychl jsem si, když se ke mně lehce rozeběhla a spokojeně u toho máchala ocasem.

Byla nádherná, musela mít tak k osmdesáti kilům. Vážně jsem doufal, že předchozí návštěvy budou stačit, aby mi věřila. Nemohl jsem čekat déle, musel jsem to udělat dnes.

Z kapsy u kalhot jsem vytáhl kousek syrového masa, řetízkový obojek a krátké, kožené vodítko. Zadržel jsem dech a otevřel branku. Pokud se to mělo všechno podělat, tak teď.

Fena však spokojeně přijala nabízený úplatek, nechala si stáhnout růžový obojek s kontaktem na majitele a nasadit ten, který jsem si připravil. Když jsem zatáhl, poslušně a spokojeně mě následovala na ulici.

Teprve tehdy jsem si mohl částečně vydechnout. Ta fena byla Tosa-Inu. Pokud by usoudila, že jsem přeci jen ještě pořád cizinec, byl bych sakra rád, kdyby mi zůstaly všechny prsty. Takovou chybu jsem už párkrát udělal a jizvy na mém těle tomu byly věčnou připomínkou. Díky bohu jen ta protínající mi pravé obočí poutala pozornost, zbytek zakrylo oblečení a dlouhé rukávy.

Naštěstí, téhle feně stačil týden, kdy jsem ji pravidelně navštěvoval a přijala mě.

Dovedl jsem ji k vozu, otevřel kufr a ukázal dovnitř. Fena mě bez zaváhání poslechla, zjevně byla zvyklá jezdit autem. Když jsem opatrně přivíral víko kufru, vrhla na mě vyčítavý pohled, zatímco skláněla hlavu, abych ji při zavírání neudeřil.

„Jo, holka, a to je teprve začátek," řekl jsem tiše spíš sám pro sebe než pro ni. Nasedl jsem do auta a plynule se rozjel, hlavně nebudit pozornost.

Nevšiml jsem si, že z protějšího domu mě zpoza okna pozoruje malá holčička.

„Mamí, mamí!" běžela vyhledat jediného dospělého, který s ní byl doma.

„Ano, zlato?" odpověděla její matka, která právě domývala nádobí a myšlenkami byla u postupu přípravy večeře. Měla v lednici připravenou vepřovou kýtu, ale pokud ji neudělá dostatečně křehkou, malá si bude stěžovat na bolavý zoubek a nebude jíst. Pokud ji udělá příliš křehkou, manžel si bude stěžovat, že to nechutná jako maso a že není celé dny v práci, aby jedl dětské jídlo.

Od doby, co ho povýšili, se občas choval jako parádní kretén.

„Pán vedl pryč tety Akinku!" pištěla malá.

„Víš jistě, že to byla ona?" zeptala se matka s nevalným zájmem. Nikdy nechápala, co děti vidí tak úžasného na té obrovské, uslintané příšeře, ale její dcera ji milovala a Aki milovala všechny děti, takže si spolu ty dvě často u sousedů hrály.

„Jo," kývala holčička horlivě hlavou, až se jí copánky rozvlnily na ramenou.

„Jaký měla obojek?" ujišťovala se matka, zatímco si utírala ruce do zástěry. Nakonec, nebylo to tak dávno, kdy jí dcera zalarmovala ze stejného důvodu kvůli dětem, co po ulici vedli zrzavého voříška...