Jizvy jsou znakem bojovníka

7.

Finovy rty byly přesně tak měkké, jak jsem si je představoval. Doufal jsem, že mě přece jen odstrčí, že si to rozmyslí a přinutí mě tak znovu začít přemýšlet, ale on mi místo toho vjel štíhlými prsty do vlasů a přitáhl si mě ještě blíž. V mých fantaziích jsem jeho rty napřed jemně ochutnával, sváděl ho a provokoval, čemuž on s ruměncem rychle podléhal.

Realita však byla nesrovnatelně intenzivnější. Na každý můj sebemenší pohyb odpovídal svým, stejně náruživým, tak hladovějící po mém doteku, až to bralo dech. Sevřel jsem jeho boky v dlaních, pevnost jeho těla byla až k zešílení lákavá.

Na okamžik jsem přerušil polibek, abych se nenápadně porozhlédl kolem.

„Ani nemysli na to, že teď vycouváš," zavrčel Fin tak tiše, že to znělo skoro jako kočičí předení. Natiskl se na mě celým tělem, aby se o mě otřel i svým vzrušením a výhružně mi skousnul ušní lalůček.

„Ne," zasykl jsem bolestí. Rozhodně se nedržel zpátky.

„Váhám mezi tvrdým stolem, úzkým gaučem a špinavou kuchyňskou linkou," přiznal jsem a přesunul své dlaně na jeho půlky, které jsem stiskl tak pevně, až se napjal.

„Hmm... Víš, nejlepší postel v domě mám ve svém pokoji. Nahoře," kývl hlavou ke schodišti a oči mu žhnuly touhou.

„A už jsi v ní?" popíchl jsem ho pobaveně, zatímco jsem ho pleskl přes to neodolatelné pozadí.

„A ty?" odstrčil mě se smíchem, hlas nepatrně zhrublý vzrušením, a jako plavý přízrak se mihnul kolem mě ke schodišti a vylétl nahoru.

Běžet za ním? Kdy naposledy jsem lovil někoho, kdo přede mnou se smíchem prchal? Zavrtěl jsem hlavou.

„Co to sakra děláš, kapitáne," zabručel jsem si tiše pro sebe a prohrábl si krátké vlasy. Měl bych mít rozum, a ne tu blbnout jako puberťák...

„T-Tome?" ozvalo se tiše shora rozechvělým hlasem. Víc jsem nepotřeboval. K čertu se vším! Bral jsem schody po třech, abych v mžiku stanul před najednou nejistým Finem.

„Nerozmyslel jsem se, neboj," snažil jsem se zahnat obavy, které mu pomalu vytlačovaly vášeň z očí.

Vzal jsem ho kolem boků a hodil si ho přes rameno jako pytel obilí. Nedbaje jeho vylekaného zalapání po dechu jsem s ním několika málo kroky přešel pokoj, kde jsem ho hodil na postel, až vyhekl.

„Jen vážně doufám, že víš, co děláš," doplnil jsem tiše, než jsem se k němu sehnul. Až příliš dobře jsem totiž věděl, co dělám já. Zaplést se s podezřelým, riskovat čtyři roky práce jen proto, že nezvládám svoje péro, to mi vůbec nebylo podobné. A on... Až zjistí, kdo vlastně jsem... Nesmím mu dovolit, aby do toho pletl city. Tohle všechno musím udržet jen na fyzické úrovni. Chystám se ho podrazit tím nejhorším způsobem, pokud by se to dalo zvládnout bez toho, abych mu ještě lámal srdce, byla by to alespoň maličká útěcha. Na druhou stranu, pokud se do mě zamiluje, mohl bych mít přístup ke všemu, co jsem potřeboval.

Nakonec, já jsem tedy nebyl ten padouch, no ne?

To všechno jsem věděl, ale nezastavilo mě to v tom, abych mu vyhrnul tričko, vzal jeho růžovou bradavku mezi zuby, polaskal jazykem a stiskl. Fin se propnul v zádech jako luk, štíhlými prsty se mi pokusil odtáhnout hlavu od své bradavky, ale vložil do toho tak málo síly, že to ani nemohl myslet vážně. Nenechal jsem se odradit a dál si užíval jeho reakce na mé dráždění.

Jednou rukou jsem se mu přesunul k rozkroku, klouby prstů jsem přejel jeho naběhlý penis, až mu uniklo tiché zasténání. Zvedl jsem pohled k jeho tváři, která byla stažená slastnou křečí,  bílé, ostré zoubky zaťaté do ukazováčku jeho levé ruky, až pod jejich stiskem kůže prstu zbělela.