Jizvy jsou znakem bojovníka

3.

Okamžitě jsem jeho ruku pustil a sledoval jeho zmatený pohled.

„Promiň, já... Jen se zajdu umýt," zahučel jsem, uhnul pohledem a vyškrábal se do stoje, přičemž se mi z pravého kolene ozvalo nehezké lupnutí. Zasykl jsem, ale pokračoval v cestě do koupelny, nejistého Fina jsem nechal za sebou.

Zavřel jsem za sebou dveře a oběma rukama se opřel o umyvadlo, zhluboka se nadechl a vydechl. Pomalu jsem zvedl hlavu a zadíval se do obrazu v zrcadle.

Nebyl jsem z těch, kteří by se hodiny v jeho odrazu zkoumali. Věděl jsem, jak vypadám. Světlé vlasy jsem měl ostříhané hodně nakrátko, trochu hrbolatý nos, plné rty, jizva v pravém obočí, normální, modré oči, kolem kterých se nesmlouvavě začínaly rýsovat vrásky, dvoudenní strniště. Prostě já, tak jak jsem byl vždycky. Tak co se to se mnou děje? Nikdy jsem přece neměl problém, ovládat se.

Kdyby ano, byl bych už dávno mrtvý.

Ten kluk mě přitahoval. Hodně. Nemělo smysl to nějak popírat. Ale krucinál, nebylo mi čtrnáct, abych nevěděl, co s tím! Musel jsem myslet na důvod, proč tohle celé dělám, kolik jsem toho tomu už obětoval. Ne, nesměl jsem se nechat unést. Kdyby se vyděsil a poslal mě do háje, tak bych byl fakt... V háji, no.

Pustil jsem vodu a pořádně si omyl obličej a ruce až k loktům. Zadíval jsem se na některé z jizev, jejich části jsem tak odhalil, hlavně ty, co se mi táhly z pravého ramene směrem dolů.

Nesměl jsem znovu udělat chybu. Prostě nesměl.

Když jsem vyšel z koupelny, Fin seděl u stolu a čekal na mě. Z talířů se už dávno nekouřilo, ale jídlo na nich lákavě vonělo. Sedl jsem si naproti němu, popřál mu dobrou chuť a pustil se do jídla. Předtím jsem vůbec neuvažoval, jak to tady bude se stravou, a to ani ve chvíli, kdy mi došlo, že tu budu s Finem sám, ale tohle bylo teda překvapení. I když to vonělo dobře, od rýže s masem a hnědou omáčkou jsem moc neočekával. Asi dozvuky ze školních jídelen, ale tohle byla úplně jiná liga. Maso se mi na jazyku rozpadalo a omáčka s rýží chutnaly po houbách, i když jsem tam žádnou neviděl. Na takhle chutné jídlo se chodí do restaurací. A rozhodně ne do těch laciných. Překvapeně jsem se na něj podíval a naše pohledy se tak setkaly. Lehce se začervenal a uhnul pohledem, i když jsem ho každou chvilku nachytal, jak se zvědavě snaží něco vyčíst z mého výrazu. V duchu jsem se šklebil od ucha k uchu, on tady vážně celý nervózní čeká na pochvalu!

„Bylo to dobrý, díky," řekl jsem jen, když jsem dojedl. Automaticky jsem se zvedl a nesl talíř do dřezu. Vítal jsem příležitost, otočit se k němu zády, protože jeho tvář jasně křičela „JAKJAKO JEN DOBRÝ?!" a já prostě nedokázal ovládnout ani vlastní mimické svaly – tentokrát už jsem se usmíval otevřeně, a i tak mě zbytek sil stálo, abych nevyprskl smíchy. V tichosti jsem se dával dohromady, zatímco jsem myl talíř. Fin chodil po kuchyni a dával zbytek jídla vychladnout, aby jej mohl uklidit do lednice. Pokaždé, když jsem zavadil pohledem o jeho výraz, musel jsem se silněji kousnout do vnitřní strany tváří. On nechodil, on se tu vznášel, nafouklý jako vzducholoď!

Bože, jen tak mezi náma, dát takhle dětinskou duši do tak pekelně sexy těla, nezdá se ti, že zase jednou nehraješ fér? Hm?

Podíval jsem se z nejbližšího okna a můj pohled utkvěl na části zastíněného plotu, který nás dělil od psů.

Správně, Tome, zpět k podstatě věci. To nevinný mládě, nad kterým tady slintáš, jede ve psích zápasech. Vychovává a trénuje psy na to, aby se pod dohledem ostatních navzájem trhali a mrzačili. Není to žádný sladký ohřívadlo do postele, na to bych neměl zapomínat. Ten kluk žil celý svůj život ve světě, kde zbraně, drogy a smrt byly běžnou rutinou. Tentokrát jsem ho vyhledal pohledem úmyslně a zatnul jsem zuby. Kruci, nikdy bych to do něj neřekl.