Jizvy jsou znakem bojovníka

13.

Sbližování s Ianem šlo nakonec snáze, než jsem čekal. Samozřejmě, měl v tom prsty Fin, který při společné večeři navnadil Suzanne na návštěvu jakýchsi denních lázní. Já svou účast striktně odmítl, a tak se pán domu nabídl, že se mi bude celý den věnovat. Zřejmě to mělo cosi společného s jeho dobrou náladou, se kterou se vrátil ze zahradní párty. 

Osm hodin po nás.

Nebudu lhát, dopoledne na golfu bylo peklo. Na odpoledne však byla v plánu střelnice, a tam jsem se opravdu těšil. Už dávno jsem nepočítal, kdy naposledy jsem si vychutnával zpětný ráz při výstřelu. Iana mé plné skóre zaujalo. Podle všeho byl doposud nepřekonaným šampionem zdejší střelnice.

„Co střelba na pohyblivý terč?" vyzvídal s úsměvem, za kterým jsem cítil skřípající zuby.

„Tam jsem ještě lepší. Vždycky jsem měl talent na předvídání dalšího pohybu mého cíle," rýpl jsem si do něj. Když jsem neměl Fina po svém boku, bylo pro mě snazší se vžít do role a myslet na to, proč to všechno vlastně podstupuji.

„Hádám, že se nebavíme o vystřelovacích talířích," zasmál se bodře, zatímco kontroloval, kdo nás slyší.

„O tom jsi mluvil? Ach, tak to pardon. Já jsem byl vždycky spíš naživé cíle," zazubil jsem se nevinně.

„To snad každý, kdo někdy střelbu myslel opravdu vážně. Víš, já jsem navíc sběratel. Není nic, co by sis za patřičný obnos nemohl ulovit," pokusil se přede mnou machrovat. Jenže to si, chlapec, naběhl. Z jeho osobnosti se mi obracel žaludek a během toho jediného dne jsem si vypěstoval alergii i na tu jeho ustupující kštici, kterou by upřímně zamaskoval snad jen kulich. Jako kdyby těch několik osamělých chlupů rostoucích v očividně implantovaných trsech mohlo někoho zmást.

„Nemusíš mít zase tolik peněz, stačí vědět, na koho se obrátit. Pak není problém ani lidský terč," mrkl jsem na něj souhlasně. 

Tohle nečekal. Projel mě pohledem od drahých bot až po kšiltovku vraženou hluboko do čela. Téměř jsem cítil, jak se jeho názor na mě upravuje. 

Rozhodl jsem se přitlačit.

„Ale tohle," máchl jsem rukou kolem sebe, „to člověka rychle omrzí. Copak tu nemáte nic, kde by se dalo opravdu pobavit?" Napětím jsem zatajil dech, i když jsem se snažil působit nenuceně. Teď anebo nikdy.

„Máme tu pár klubů a akci, kde se dá upustit pára, ale to jen pro členy. Vlastně... Když nad tím tak přemýšlím, nech si na zítřek volný večer. A pokud tomu tvému lízátku vadí krev, nech ho doma. Ty si ale rozhodně připrav dost peněz na sázky," navnazoval mě tajemně.

„Co, nelegální rvačky?" odfrkl jsem otráveně. „Z toho jsem dávno vyrostl."

„Ale kdepak," rozesmál se a bylo na něm vidět, jak si vychutnává převahu. „Psí zápasy."

ANO! Bylo to tady! Dokázali jsme to! Snažil jsem se na sobě nedat nic znát.

„No, tak teď máš mou plnou pozornost," usmál jsem se a odložil zbraň. Naklonil jsem se k němu, abych lépe slyšel, co mi říká.

„Zítra v deset večer tě naložím a vyrazíme na druhý břeh jezera. Je tam skladiště, kde se jednou za čas takovéhle akce pořádají. Je to tam jen pro zvané a samozřejmě striktně střeženo. Pokud by tě nebavili psi, dá se tam koupit holka, kluk, něco do žíly... Prostě na co máš chuť," lákal mě.

„To nezní špatně. I Finovi by se to mohlo líbit. Sice není moc na krvavý sporty, ale zase si potrpí na zábavu a mladý maso, víš jak..." zakoulel jsem očima, jako kdybych mluvil o manželce, co má slabost pro nakupování bot. Zřejmě to zabralo, protože Ian chápavě pokýval hlavou. Vyrušil nás příchod dalšího střelce, který si piloval dovednosti s kulovnicí. Po zbytek dne jsme plkali tak nějak o ničem a já za to byl rád. Beztak jsem se téměř nedokázal soustředit.