Jizvy jsou znakem bojovníka

12.

„Suzanne," vydechl Fin, když mu kráska omotala štíhlé paže kolem krku.

„Nevěřila jsem, že se vážně ukážeš..." štěbetala a rentgenovala ho pohledem. „Navíc, vypadáš luxusně," mlaskla spokojeně, když byla s prohlídkou u konce. Pak se, bohužel, zaměřila na mně.

„Vy budete Tom," nabídla mi ruku s pěstěnými nehty.

„Taková kráska mi klidně může tykat," nasadil jsem svůdný tón a ruku políbil. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Fin spokojeně zazubil.

„Ach," vydechla a překvapeně stáhla ruku zpět. „No, tomu říkám úlovek," mrkla na Fina spiklenecky. Fin jí v telefonu přiznal, že vím o jeho minulosti, stejně jako o její, proto si nejspíš nedávala tolik pozor na své vystupování.

Po cestě se k nám z útrob domu blížila postava muže v obleku. Mohl být tak stejně starý jako já, možná mladší. Tmavé vlasy sčesané z obličeje a zafixované nemalou dávkou gelu mu propůjčovaly vzhled evropského šlechtice. Stanul krok za Suzanne.

„Orlando se postará o vaše zavazadla," kývla jeho směrem jen tak mimoděk. Sáhl jsem do kapsy, kde jsem měl klíče od vozu. Ozval se signál, upozorňující na odemknutí zámků. Mladík přešel ke kufru a po pár vteřinách tápání jej otevřel. Vytáhl mé nové zavazadlo, béžovo-zlatý kufr, jehož pořizovací cena byla dvojnásobkem ceny, za kterou jsem měl poslední byt. Ani náznakem neprojevil překvapení, když vytahoval zářivě červený Finův kufr. Respektive dva, protože k velkému kufru na kolečkách patřilo ještě menší zavazadlo. 

Na klobouky. 

A to si nedělám legraci.

Suzanne nás za neustálého brebentění zavedla do domu. Náš pokoj byl v patře. Ona tomu sice říkala pokoj, ale byla to ložnice s vlastním obývákem, koupelnou a šatnou. Sem by se i Finův srub vešel dvakrát, do tohohle pokojíku. Odmítl jsem pozvání na večerní sklenku a po Finově vzoru se vymluvil na únavu. On skutečně vypadal zmoženě, oči se mu ospale přivíraly. Jen co se však za Suzanne a jejím komorníkem zavřely dveře, byl ten světlovlasý neřád v plné síle.

„Myslel jsem, že jsi strašně unavený?" žasl jsem.

„Děláš si legraci? Viděl jsi tu postel?!" rozesmál se, sevřel mé zápěstí a táhl mě za sebou do ložnice. S nadšeným výrazem dítěte v cukrárně zastavil u obřího letiště s nebesy, celé zahalené ve stříbrošedém lesklém materiálu. Snad satén, nebo hedvábí. Pro mne v tom nebyl zase takový rozdíl.

„Nebojíš se, že se v ní ztratíš?" neodpustil jsem si rýpnutí. Rozpustile na mně vyplázl jazyk a padl po zádech do měkké matrace. On byl občas vážně naivní a hravý jako dítě.

„Pamatuješ si, proč jsme tady? A co se stane, pokud se nám to nepovede?" snažil jsem se ho usměrnit, ale pro jistotu už jsem si rozepínal knoflíky košile. I mě lákala představa prostorného lůžka, které bylo o tolik širší než Finova či má postel.

„Jistě. Jestli nechytíme Doktora, zavřou pravděpodobně mně. A to by znamenalo vězeňskou postel, kousavé deky a hnusné, smradlavé spoluvězně, kteří se mě nebudou ptát, jestli už jsem dost připravený, že?" zvážněl na okamžik a mě bodlo v hrudi.

„Tím spíš. Nebyla by škoda, kdybych musel jen matně vzpomínat na to ,jaké by to bylo na téhle skvostné posteli, s někým, na kom mi záleží?" usmál se svůdně.

„Jako kdybych něco takového dovolil," zabručel jsem. Trhnutím jsem si rozepjal kalhoty a vrhl se za ním. Už jen představa toho, co mi popisoval, mi přiváděla krev k varu.