Jizvy jsou znakem bojovníka

4.

Když jsem dodělal posledního ze psů, slunce se zrovna začínalo škrábat vzhůru, a dávalo jasně najevo, že dneska bude slušný pařák. V žaludku už mi kručelo, a tak jsem se vydal vyrabovat zásoby ve srubu.

Hned jak jsem otevřel dveře, udeřila do mě lákavá vůně smažené slaniny a vajec, v puse se mi začaly sbíhat sliny. V kuchyni kolem plotny poskakoval v rytmu nějaké mě neznámé písně, která hrála z rádia, Fin, vlasy sepnuté jen černým skřipcem, na sobě jen tepláky a jinak nic. Namáhavě jsem polkl, abych se ujistil, že ze mě sliny nepotečou jak z bernardýna.

Při pohledu na šedou látku, zachycenou jen tak v úrovni boků, byl žaludek v tu chvíli můj nejmenší problém. Pod kůží štíhlých, ale přesto pevných zad se v každém pohybu vlnily pletence svalů. Ten kluk vůbec netušil, v jakém nebezpečí se právě ocitl.

„Dobré ráno. Sedni si, zrovna ti nandávám," zanotoval do rytmu.

„Brý ráno," zabručel jsem a zamířil do koupelny. Pro jistotu.

Byl jsem odhodlaný se zbavit přetlaku, který ve mně pohled na Fina po ránu způsobil, ale jen jsem svůj naběhlý penis sevřel v ruce, předmět mých fantazií mi zabušil na dveře koupelny.

„Tome, vystydne ti to!"

Démon. Ten kluk je rozhodně démon.

„Jdu," zavolal jsem na něj a pracně se skládal do kalhot.

Sedl jsem si ke stolu, rozhodnutý myslet třeba na politiku, jen abych se zbavil pnutí ve slabinách.

Jenže Fin mi to zrovna neusnadňoval. Když mi dával talíř na stůl, stoupl si za mě a nahým hrudníkem se mi otřel o rameno. Kruci, ten dotek pálil i přes moje tričko.

Když šel pro příbory, záhadně mu jedna vidlička spadla na zem. Sehnul se pro ni tak, aby ke mně byl zády, aniž by pokrčil kolena, takže látka tepláků naprosto přesně vykreslila obrys jeho lákavého pozadí.

Nakonec donesl čisté příbory a sedl si proti mně k jídlu. Oddychl jsem si, že je konec mému mučení.

Tedy než jsem si všiml, co dalšího je k snídani. Protočil jsem oči. To nemohl myslet vážně...
Krom vajíček a slaniny byl čistě náhodou k dispozici i talíř, na kterém byly ohřáté párky přesně „té správné" velikosti.

Samozřejmě, že to bylo to první, po čem Fin sáhl. Jak taky jinak, že. Sledoval jsem, jak si uzeninu vkládá do úst, jak ji jeho rty obepínají. Když se ozvalo typické lupnutí, kdy se jeho zuby zanořily do párku, nevydržel jsem.

„Mohl bys, prosím, používat příbor?"

Fin se na mě vědoucně usmál.

„Něco je špatně?" zeptal se nevinně, namočil párek do misky s bílým dresinkem. Když jej slíznul, zalapal jsem po dechu.

A tohohle kluka já jsem měl za naivního???

„Ty se tím bavíš, co?" zavrčel jsem na něj, ale s jeho spokojeným výrazem to ani nehnulo.

„Jestli máš problém s tím, že jsem gay, tak to řekni rovnou. Vypadnu odtud a bude klid," dorážel jsem na něj.

„Proč by mi něco takového mělo vadit? Popravdě, jsem docela rád. Docela... Hodně rád," doplnil tiše a provokativně přejel růžovým jazykem po celé délce té podělané uzeniny odzdola až nahoru a zase zpět. Můj jižní mozek tohle fakt nedával, nedočkavě pulsoval, bolestivě sevřený v látce kalhot.

Když už jsem se rozhodl, že po tom drzém klukovi prostě skočím a děj se vůle Darwinova – buď mě praští a vyhodí, nebo se do něj konečně zabořím a budu si vychutnávat jeho nádherné tělo, zatímco ho přinutím hlasitě sténat, uvědomil jsem si, že slyším zvuk motoru.