Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola druhá

Znovu usnout se Nickovi podařilo po nějakých třech, čtyřech skleničkách, prakticky zase až k ránu. Ani neslyšel, že se Lee chystal do práce, a hlavně, Leeho by ani ve snu nenapadlo, aby ho v tomhle stavu nutil vstávat. To by bylo bezcitné a tvrdé, a Lee hlavně tušil, že by byl v práci stejně nepoužitelný. Když se probudil, jeho byt byl už prázdný. Mezerami mezi zataženými závěsy se snažily prodrat hřejivé sluneční paprsky a pootevřeným oknem v ložnici byl slyšet hluk již probuzeného města. Na stolku u pohovky byl lísteček se vzkazem:

U šéfa tě omluvím.                                                                                                                                                Odpočívej. Miluju tě. L.

Musel se usmát, to byl celý Lee. Na stole v kuchyni ležel talíř s připravenou snídaní. Kdo jiný by se o něj tak postaral. Když se podíval na hodiny, zjistil, že už je pozdní dopoledne. Krutá noc se projevila v plném rozsahu, a hlava ho bolela jako střep. Až když se posadil ke snídani, zjistil, že na stole je připravená i sklenice s vodou a prášky. Po pár společných měsících už Lee dobře dokázal předvídat, v jakém stavu po probuzení bude, a znal následky těchto krutě probdělých nocí. Aspoň žaludek se mu už trochu zklidnil.

Kafe si v kuchyni uvařil sám a pečlivě připravenou snídani snědl postupně po menších kouscích. Prášek na bolest začal zabírat a teplá sprcha byla jako malý balzám pro tělo. I pro duši. Lehl si do postele. I když tělo prahlo po odpočinku, a ještě troše spánku, jeho mysl mu stále a dokola předkládala obrazy z jeho snu. Lví hlava, křičící žena v agonii, záhadný vetřelec v černém, jehož tvář byla jako vytažená z hororového filmu. 

Jeho škleb, oheň, co to jen držel v té ruce...něco to bylo, něco lesklého.....

Únava ho nakonec přemohla.

Prosím, Bože, potřebuji si odpočinout, aspoň na chvíli......

Když se znovu probudil, bylo už pro změnu pozdní odpoledne. Lee už byl dávno doma, seděl kousek vedle něj na posteli a zadumaně něco studoval v notebooku, který měl položený na nohou. Když viděl, že se Nick probudil, usmál se a jemně ho prsty podrbal ve vlasech.

„No tak, ospalče, jak je?" zeptal se s povzbuzujícím tónem v hlase, ale odpověď si sám předem dokázal vyčíst v Nickově ztrhaném a bledém obličeji, „odpočinul sis aspoň trošku?" Následoval hluboký povzdech, což asi značilo ne, ale na Nickově tváři se přesto na okamžik objevil slabý úsměv. Trošku možná předstíraný, snad proto, aby neměl Lee obavy. Lhát mu ale nemohl. Poznal by to.

Lee odložil notebook na stolek a lehl si. Nick se k němu okamžitě přivinul a Lee ho pevně sevřel v náručí. Něžně ho prsty polaskal ve vlasech a Nick přivřel na chvíli oči slastí. Tyto chvíle prostě miloval. Ležet jen tak, v objetí, vychutnávat si ty nekonečné okamžiky, kdy mohli být nerušeně spolu. Žádní démoni, strašidla, nechápající rodina. Byli tu jen oni dva. Miloval, když mohl poslouchat tlukot jeho srdce i stisk jeho pevných paží, které ho už tolikrát zachránily. A které ho stejně něžně a pevně svíraly při milování, ruce, které mu dokázaly přivodit nekonečnou rozkoš a zároveň ho chránily. Nechtěl, aby ho pustil. Už nikdy.

„Je to lepší. Strašně mě bolela hlava. A mimochodem, děkuji za snídani. A taky za ty prášky." Nebylo zač děkovat, Lee přikývl a prsty mu stále jemně čechral vlasy. 

„Staráš se o mě, děkuji," usmál se Nick a lehce zaklonil hlavu. Jen tak akorát, aby měl na dosah jeho rty. Lee se usmál a jemně ho políbil.

Není zač, lásko moje, miluju tě.....

„Co jsi řekl v práci? Vůbec jsem neslyšel, že jsi ráno odešel," zapřemýšlel a koukl se na Leeho, který se potutelně usmíval.