Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola devátá

Chlad mu pronikal do celého těla. Ležel na studené kamenné zemi a byla to právě zima, která ho probrala z bezvědomí. Chvíli se snažil upamatovat, co se vlastně stalo. Návštěvu Šedého poníka, hádku s Leem měl jako v mlze, vzal si prášek, šel spát.....a pak?

Kdyby se byl opil, řekl by si, že má snad okno a pořádnou kocovinu. V několika okamžicích uplynulého dne měl černé díry. Vzpomínky utekly kamsi do dáli, jen matně a na okamžik se některé vrátily. Ulička, ta postava, rána do hlavy......

Pomalu a matně se rozvzpomínal. Ať už to byl kdokoliv, prostě ho unesl. A teď ležel bezmocný na studené zemi, neznámému cizinci napospas. Snažil se pohnout, ale nešlo to. Ruce měl svázané dozadu snad jakýmsi provazem, tak pevně, že ztrácel cit v prstech. Sotva s nimi mohl pohnout. Snažil se je alespoň trochu rozhýbat, ale moc to nepomohlo. Stejně tak důkladně měl i svázané nohy. A oči měl zavázané jakýmsi kusem hadru.

Nic neviděl, sotva se mohl pohnout. Hlava ho bolela, nevěděl, jestli víc od toho, co v posledních hodinách prožil a viděl, nebo od té šílené rány. Vzduch byl cítit zatuchlinou a plísní a kdesi v dálce byl slyšet pískot krys. Nick se otřásl hnusem a zimou. Znovu a znovu se snažil povolit pouta na rukou, ale jeho snažení bylo korunováno nezdarem a sedřenou kůží pod pouty, která začala nesnesitelně pálit.

Jak dlouho tam ležel, netušil, stejně tak, kde by vůbec mohl být. Kam ho neznámý odvezl. A proč? Začal mít tušení.

Ozvalo se bouchnutí dveří a pár vteřin později uslyšel cvaknout zámek. Za sebou uslyšel skřípot otevíraných dveří a pak kroky. Neznámý si přišel obhlédnout svoji bezbrannou kořist, bezmocně ležící v bolestech na špinavé zemi.

Slyšel, jak ho obchází, jeho těžký přerývavý dech. „Kdo jste? Co ode mě chcete?" Chtěl odpověď, ale nedostal ji.

„Drž hubu," uslyšel nad sebou hlas a ucítil tvrdý kopanec do ramene. Zasténal bolestí, která se stále víc a víc stupňovala, ale nevzdával se.

„Prosím. Udělal jsem, co jste chtěl. Co po mě ještě chcete?"

„Tak poslouchej, ty blbej poldo," slyšel a vzápětí prsty sevřel jeho vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu. Až když k jeho uchu dolehlo cvaknutí nože, došlo mu, že už je hodně zle. Na krku ucítil chladné ostří.

„Ještě jsme zdaleka neskončili, rozumíš, policajte. A jestli chceš, aby ten tvůj přítelíček a ta bába žili, tak uděláš všechno, co ti řeknu, jasný."

„Doteď jsem to dělal. Nesmíte jim ublížit, rozumíte, nesmíte...." Dokončit větu se Nickovi nepodařilo. Chlad ostří zmizel, ale jeho krk teď uchopily silné ruce a pevně ho sevřely. Začal se dusit.

„Já můžu všechno. Podívej," řekl hlas potichu a vzápětí Nickovi projel hlavou další hrůzostrašný obraz. Už to nebyl je hostinec, teď hořelo celé město. Budovy stravovaly rudé plameny, viděl ohořelé mrtvoly na ulicích, křik tisíců lidí se slil v jeden mohutný výkřik. Bylo brutální. A velmi mučivé.

Bylo to tak bolestivé, že měl pocit, že se mu hlava rozskočí na tisíc kusů. Křičel bolestí, ale sevření na jeho krku povolilo až po chvíli. Z očí mu tekly proudem slzy. Ale jeho trýznivá bolest neznámého neobměkčila ani na moment. Smál se, zatímco Nick sténal na chladné zemi neuvěřitelnou bolestí. Už se neodvažoval nic říct. Neměl na to ani sílu.

Neznámý si klekl a Nick cítil, jak povolují pouta na rukou. Bláhově si na pár vteřin myslel, že snad....Jenže neznámý z něj brutálně stáhl bundu, doteď jedinou, byť ne moc dobrou obranu proti přítomnému chladu. Ruce mu zase svázal, snad ještě pevněji.

„To nebudeš potřebovat," slyšel ho.

„Prosím," zmohl se Nick na poslední slovo. A odměnou mu byl jen další tvrdý kopanec. Zasténal.

„Drž hubu sem řekl." Pak neznámý odešel. Nick slyšel jen cvaknutí zámku a vzdalující se kroky. Zůstal tam sám, ve tmě, v chladu, v bolestech. Mozek mu začal pracovat až po delší chvíli. Všechno bylo tak zmatečné. To, co viděl ve svých snech a to, co se odehrávalo teď? Nic nesouhlasilo, nic se neodehrávalo tak, jak to mělo být. Nechápal to.

Zima jím otřásla ještě víc. Zatnul zuby. Měl žízeň, ale to bylo to nejmenší. Protože měl i strach. Ne o sebe a o svůj život. Měl strach o ostatní. O Leeho. Vybavil si jejich poslední okamžiky. Křičel na něj, protože si myslel, že mu nevěří. Ale na to teď myslet nechtěl. Chtěl myslet jen na ty krásné chvíle s ním. Když ho držel v náručí. Když ho líbal. Vybavil si jejich první políbení, tenkrát, když chytali démona Baz'gala. To bylo to krásné, to hřejivé, co mu mohlo pomoci překlenou tuhle beznaděj. Ale chladnou zatuchlou zimu podzemní kobky, ve které byl zavřený, to přebít nemohlo.

Promiň mi to, Lee.

Každá vteřina v tomhle chladném tmavém pekle byla nekonečně dlouhá. Čas ubíhal tak pomalu, vteřiny se stávaly hodinami, hodiny dny. Jen kapky vody dopadající na kamennou podlahu ho dokázaly odměřit. Nekonečná chvíle plná nejistoty a beznaděje.

Kap, kap, kap.

Netušil, jestli znovu omdlel nebo usnul, z ničivé temnoty ho zničehonic probral další tvrdý kopanec. Nikoho však neslyšel přicházet.

„Vstávej, poldo, je čas. Trošku se projedeme."

Povolil mu provaz na nohou, ruce mu nechal svázané a oči stejně tak. Chytil ho a donutil kleknout. Než se Nick vzpamatoval, jakousi páskou mu přelepil ústa. Teď už nemohl vůbec nic. Prokřehlý zimou a celý rozbolavěný, bojující s neskutečným strachem, neměl sílu jakkoliv se vzpouzet. Ty bezcitné ruce ho popadly, vlekly ho neznámo kam. Slyšel cvaknout minimálně dvoje dveře, šli po schodech. Snad dům? Netušil.

A když ho ovanul čerstvý ledový zimní vzduch, poznal, že vyšli ven. Stále ho pevně držel a občas s ním smýkl, když Nick nešel tak, jak si cizinec představoval. Auto. Otevírání kufru. To vše dokázal identifikovat. A bylo mu jasné, že v tom kufru skončí.

„Zapadni tam," zaskuhral hlas. Další rána, hlavou se praštil o bok auta, když ho tam cpal. Cizinec nechtěl ponechat nic náhodě, a ještě mu znovu svázal nohy a pak zabouchl kufr. Uslyšel ještě několikrát bouchnout dveře od auta, startování, a pak se auto konečně rozjelo.

Zatnul zuby. Musí to vydržet. Pro své přátele.

Musí.