Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola šestá

„Nicku, Nicku. No tak, prober se." 

Známý hlas slyšel z dálky. Pomalu otevřel oči. Ležel na jedné z lavic pod oknem, pod hlavou jakýsi šustivý polštářek, a podle vůně poznal, že bude asi naplněný nějakými bylinami. Ty tady byly snad všude a ve všem, Nick by se vsadil o cokoliv, že jsou snad i v tom pivu, co tu hostinský čepuje. Lee seděl na židli vedle něj a na čele mu držel ručník, který příjemně chladil. Ustaraná tvář Madam Ormah se nad něj naklonila, její laskavý úsměv na chvíli zmizel a vystřídala ho tvář plná obav, které se odrážely i v jejích laskavých očích. 

„Už jsi v pořádku? Pojď, opatrně se posaď."

Poslechl ji. Hlava ho bolela jako střep, čaj přestal fungovat už před drahnou chvíli. Úkaz, který ho poslední dobou doprovázel až moc často. 

„Nicku, jsi v pořádku?" V Leeho hlase byla úzkost, jemně sevřel jeho paži. Vylekalo ho to. Na Nickovy noční můry si za ty měsíce už zvykl. Jenže, nikdy se mu to nestalo ve dne, natož aby při tom omdlel. Nikdy.

„Já....něco jsem viděl. Jen záblesk, jen pár vteřin. Byl tu, ten cizinec. On byl tady. Celý hostinec hořel, nemohl ses dostat ven, Lee. Nikdo se nemohl dostat ven. Všichni, všichni tady zemřeli." Těžce se nadýchl, a Lee jeho paži stiskl o něco silněji. 

„V pořádku, uklidni se."

Opět si sedli ke stolu. Několik osob v hostinci se na něj zvědavě podívalo, ale brzy se všichni vrátili ke své obvyklé činnosti. Kejchavej Sam ke svým bylinkám, hostinský k výčepu a hosté k hovoru či jídlu či výkladu karet. Jako by se nechumelilo, nikoho to víc nezajímalo. Nebo možná byli na podobné situace zvyklí. Ostatně, tohle nebylo úplně běžné místo. A tohle nebyli jen tak obyčejní lidé. Nickův pohled jen na moment spočinul na padlém andělovi, který seděl na druhé straně místnosti. Na pár vteřin se jejich pohledy setkaly. 

Měl bych mu asi poděkovat za záchranu, napadlo Nicka, ale musel se teď věnovat jinému tématu.

Protože další věc, kterou bezpodmínečně a nutně chtěl vědět, se týkala oněch dveří. Tajemné dveře se lví hlavou, okolo kterých se celé tohle točilo.

Zeptal se na to. Madam Ormah jen lehce kývla hlavou, pohled mimoděk upřený kamsi do dáli, do hlubin nekonečna, kde se najde odpověď na všechny otázky lidstva. Pak se na něj vážně zadívala.

„Ty dveře, Nicku, ukrývají budoucnost i minulost tohoto města." Nechápal nic z toho, co řekla, ale Madam Ormah zřejmě hodlala ve výkladu dál pokračovat. 

„Inu, snad se nic nestane, když tě zasvětíme do nejhlubšího tajemství tohoto místa," usmála se. „Většina nováčků se sem dostane až po roce, to je nepsané pravidlo Hostince u Šedého poníka a vašeho zvláštního oddělení. Ale když už jsme toto pravidlo z doufám vážných důvodů porušili, nebude snad vadit, když se dozvíš více."

„Proč až po roce?" vyhrkl se zebe překvapeně Nick a podíval se na Leeho. Ten jen pokrčil rameny a zasmál se. 

„To je taková zkušební doba pro nováčky u nás na oddělení. Když to u nás vydržíš, a co si budeme povídat, i přežiješ, tak potom můžeš navštěvovat i toto místo. Prostě tak to je, co zvláštní oddělení vzniklo, a neptej se mě proč. Já to nevím. No, možná už ani Dickson to neví. Prostě se tak děje už od začátku."

„Ach ano, se zvláštním oddělením máme velmi přátelské vztahy," pokývala hlavou Madam Ormah. „Takže sem si chodíš pro rady?" otočil se Nick na Leeho a on s úsměvem přitakal. 

„A taky jsem se sem dostal až po roce, nemysli si. Když mě sem Jerry vzal tenkrát poprvé, koukal jsem jak vyoraná myš," zasmál se, ale spíš to Nickovi připadalo, jako by se chtěl ospravedlnit. Omluvit se za to, že mu o tomhle místě neřekl dříve.