Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola třetí

„Můžeš mi, prosím tě, konečně říct, kam vlastně jedeme?" Nick se netrpělivě ošil na sedadle spolujezdce jejich služebního auta a podíval se na řidiče. Poté, co Leemu dovyprávěl šílený obsah svého snu, ho Lee donutil okamžitě se obléknout a pomalu smykem ho dovlekl k autu. Kam ale vyrazili, to netušil.

„Lee, no tak," mračil se Nick, protože Lee na jeho slova moc nereagoval. Pomalu se prodíral přeplněným ulicemi, sledoval vleklý agertownský provoz před sebou a lehce nervózně poklepával prsty do volantu. Pomalu se stmívalo, ale klidněji na ulicích a silnicích nebylo. 

„Kam jedeme? Na to místo, co jsem viděl? No tak, Lee....." hudroval Nick nervózně a Lee jen neznatelně přikývl. Asi to měla být souhlasná odpověď, ale Nickovi to ke klidu moc nepomohlo.

„Tak nějak. Vydrž," zamumlal Lee a Nickovi došlo, že víc z něj asi nedostane. 

„Sakra, ještě u nás nejsi rok, nováčkům je povolen vstup až po roce. Ale to nic, snad to projde, tohle je vážná situace. Hodně vážná situace. Nesmíme nic zanedbat," slyšel Leeova slova, která si potichu říkal sám pro sebe a už nic, absolutně nic, mu v tuto chvíli nedávalo smyl. A jeho rozbolavěná mysl snad ani nechtěla moc nad jeho slovy přemýšlet, spíš by přivítala stručné a jasné vysvětlení.

„Můžeš mi laskavě říct, o čem to mluvíš?" Prakticky zbytečná otázka, na kterou stejně nedostal odpověď, protože Lee se věnoval řízení a pravděpodobně i svým myšlenkám, což bylo vidět na jeho napjatém obličeji. V tuto chvíli tam bylo vepsáno až mnoho emocí – strach, obavy, nervozita. 

„No tak jo, nemluv se mnou, já se teda nechám překvapit," zamručel si Nick potichu sám pro sebe a zabořil se hlouběji do sedačky.

Lee se věnoval řízení a Nick se z něj už nepokoušel dostat ani slovo. Na chvíli zavřel oči a snažil si představit, jak fajn by to bylo někde na pláži, bez duchů, démonů, divných démonických existencí poflakujících se po městě a způsobujících se škodolibou radostí problémy místním obyvatelům. A pulzující bolesti hlavy. Té především. Protože to bylo horší než.....

Auto nadskočilo, jak Lee najel na nějaký hrbol a Nick otevřel oči. Překvapeně a udiveně se rozhlédl. Kde to byli? Tuhle část města neznal. Tyhle uličky neznal. Kdesi v zapadlém koutě tohoto města byla část, kterou ještě nikdy neviděl. Byla zvláštní, neskutečná a neobvyklá, obyvateli a turisty příliš nenavštěvovaná. 

Svíravě tajemná, děsivá, ale svým vzrušujícím způsobem lákavá. Se zapadajících sluncem a pomalu padajícím šerem vypadaly úzké uličky, kterými projížděli, tajemně a ponuře. Temný stín se protáhl okolo starých dveří a Nick sebou cukl. Možná se mu to jen zdálo, poslední záblesk paprsků mizejícího slunce mohl vyvolat optický klam. Nebo taky ne. Nick se rychle podíval na Leeho, ale ten nehnul ani brvou. Bylo vidět, že to tu dobře zná. Lehce přibrzdil a zastavil auto.

Přes ulici před jejich autem prošla shrbená postavička opřená o nákupní košík. Snad místní bezdomovec, pomyslel si Nick. Jenže postava otočila hlavu směrem k nim a Nick na vteřinu uviděl záblesk červených očí. Cukl sebou, a vyděšeně na ni zíral. Postavička se pomalu kulhajíc přebelhala na druhou stranu, otočila se a zůstala na ně zírat. Jenže Lee dál nevzrušeně pokračoval v jízdě, jako by se vůbec nic nedělo.

Vůbec nic.....Nebo se mu to zdálo? 

Bolela ho hlava, byl unavený, možná to prostě byla jen halucinaci. Za tu dobu, co pracoval ve zvláštním oddělení, už viděl ledasco. Ale normálně by přece s Leem šli a tuhle prapodivnou entitu courající se přes ulici chytili. Tak proč ne, proč ne teď?