Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola sedmá

A stejný smutek a hořkost cítil i v autě, když jeli domů. Jenže ještě se k tomu přimíchalo pár dalších emocí. A jednou z těch, která u Nicka teď na chvíli převládla, byla zlost. Jedna jediná dobře mířená facka od jeho otce ho na déle dvacet let umlčela. Nikomu se nikdy neodvážil říct, co vnímá, co cítí a vidí. Až do té doby, než přišel do zvláštního oddělení. Než potkal Leeho. A teď měl pocit, že tu facku dostal znovu. Jen v trochu jiném vydání.

„Bolí tě hlava?" Lee řídil i na cestě zpět.

„Věděl jsi to?" V tuto chvíli prostě Nicka nic jiného nezajímalo. Chtěl pravdu.

„Věděl co?" Lee si nebyl jistý, co přesně má Nick na mysli. Ten večer padlo až příliš mnoho nových informací, zvláště pro Nicka, než aby se orientoval v tom, co přesně chce v tuto chvíli vědět.

„O mě, o démonovi, o mé mámě," řekl tiše Nick, ale na Leeho se nepodíval. Zíral z okénka u spolujezdce ven a vnímal jen barevná světla agertownského města. „A chci pravdu."

„Věděl jsem, ale jen něco, opravdu. O tvé mámě se Madam Ormah zmínila jen jednou, o démonovi jsem měl informací víc. Ale k ničemu by ti to nebylo, zvlášť, když se nám ho nakonec podařilo zlikvidovat," řekl omluvným hlasem.

„Proč jsi mi to neřekl? Měl jsi mi to říct." Až příliš prudká odpověď donutila Leeho zpozornět. Od Nicka na to nebyl zvyklý.

„Nicku, nezlob se, prosím tě, ale neměl jsem ti nic říkat. Madam Ormah mě o to prostě požádala. Věděla, že se jednou setkáte. A ještě nebyl čas. Ten správný čas, rozumíš," odvětil Lee. Vše má své správné načasování. Ale tohle byl těžký rozhovor, pro oba. A Nickově tváři teď viděl nejen únavu a lítost, ale i vztek.

Protože Leeho vyhýbavé odpovědi a stupňující se bolest hlavy byla pro Nicka a jeho rozvířené city jako rozbuška. „A kdyby byl čas? Co kdyby se tohle nestalo? Tak bych si ještě pár měsíců počkal, že? Možná bych se do té doby z těch snů a bolestí hlavy zbláznil, ale co....bože, ty jediný na světě víš, jak to bolí. Proč jsi mi nic neřekl? Že mi třeba i někde můžou pomoct. A neříkej mi, sakra, že ještě nebyl čas...."

Nebyl, prostě nebyl. Ale jak mu to má vysvětlit, aniž by přilil olej do ohně. Viděl na ně něm, že k žádné rozumné konverzaci asi nebude svolný. „Nicku, prosím tě, hlavně....," začal pomalu Lee, ale Nick ho nenechal domluvit.

„Co? Jo, a hlavně mi neříkej, že se mám uklidnit. To už jsem dneska slyšel stokrát," odsekl ještě prudčeji.

„A tam jste se taky na mě domluvili? Ona mě prostě poslala od stolu pryč," zavrtěl hlavou, a jeho prsty sevřely pytlík s bylinami tak pevně, až mu zbělely klouby. „To snad není pravda," procedil tiše mezi zuby.

„Nicku, prosím, jsi unavený, probereme to zítra. Potřebuješ si odpočinout."

„Nemluv se mnou jako s děckem. Nepotřebuju odpočívat. Potřebuju odpovědi. Ona mi nevěřila, viď? Nevěřila mi." Nick na něj snad poprvé, co spolu seděli v autě, otočil hlavu. „Tak mi to řekni. Nevěřila, že jo?" Lee si pomyslel, že tahle zvýšit hlas ho ještě nikdy neslyšel. V posledních hodinách to byla samá premiéra.

Zavrtěl odmítavě hlavou. „Ne, tak to není. Jen je to všechno velmi nejasné. Musíme si dát pozor, nic víc."

Jenže Nickovo zoufalství už přešlo v čirý vztek. Nemohoucnost cokoliv s touto situací udělat, v kombinaci s neutichající bolestí hlavy, ho na těch pár okamžiků naprosto zbavila schopnosti rozumně, a hlavně v klidu uvažovat.

„Nic víc? Nic víc? Já už nic víc udělat nemůžu. Řekl jsem vám, co jsem viděl a jaká byla odezva? A ty mi věříš? Nebo už si taky myslíš, že jsem blázen? Jako si to myslí můj otec?" vyhrkl ze sebe vztekle a jen tma v autě skryla slzy, které mu vhrkly do očí.