Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola první

Byla tam jen prázdná skoba.

Tam, ve zdi, v místnosti chráněné kouzly před vetřelci, odcizením a zneužitím.

A na té skobě mělo něco viset. A teď to bylo prostě pryč.

A postarší žena teď jen bez hnutí stála a ohromeně zírala na to prázdné místo na zdi. Nechápavě a s vyděšenou tváří, paralyzována strachem, neschopna se na dlouhý okamžik pohnout ani o píď. Teď, konečně se probrala z letargie a v panice začala prohledávat místo okolo. Odtáhla stůl, stojící u zdi, skříňku vedle, prohrábla hromadu starých knih, podívala se do vázy na stole, za závěs.....

Zoufale a systematicky prohlížela kousek po kousku postupně celou místnost, každou skulinu, škvíru, poličku a zásuvku a její panika se zvětšovala a zvětšovala s každou minutou a s každým prohledaným místem.

Nenašla to. Nenašla. Bylo to pryč.

A to bylo zlé. Moc zlé. Bylo to horší, než si kdo jen uměl představit. Vyběhla na chodbu, kamenné šedavé zdi působily svíravým a tísnivým dojmem. Na konci chodby byly masivní dubové dveře, a jemné prasklinky naznačovaly, že ty nejlepší roky mají za sebou a pomalu se na nich podepisuje zub času. Uprostřed byl zvláštní ornament, zlatá naleštěná hlava lva se přísně dívala do okolí a jeho modré opálové oči byly studenější než okolní kamenné zdi. Žena se naklonila k ornamentu a tiše něco zašeptala. Bylo slyšet cvaknutí a zámek dveří povolil.

Za dveřmi byly schody, staré kamenné schodiště. Rychle seběhla dolů, do ještě tmavšího podzemí. Studené stěny na ni dýchly mrazivým dechem, ale žena na nic nedbala. Něco zašeptala a v okamžiku na chodbě vzplály dlouhé svíce, které byly umístěny, co metr podél zdi. Rychle doběhla k železným dveřím na konci chodby, celá udýchaná a zchvácená. Byly zavřené a zapečetěné. Oddechla si. Ještě bylo všechno v pořádku.

Bylo vidět, že se jí ulevilo, na pár vteřin z její tváře zmizelo napětí.

A najednou svíce zhasly. Ledový závan projel chodbou, byl tak mrazivý, tak ledový, a zaryl se ženě pod kůži jako tisíce jehel. Vykřikla bolestí, a instinktivně sevřela prokřehlé prsty rukou. Stěny se pokryly ledovou krustou a její dech se okamžitě měnil v páru. A pak se před ní vynořila postava, černá jako nejtemnější mysl  brutálního vraha, vrásčitá tvář v krutém šklebu připomínající jen z dálky uštěpačný úšklebek, a rudé oči žhnuly a propalovaly ženinu mysl skrz naskrz.

Zděšeně couvla, narazila zády na dveře za sebou, jako by je chtěla chránit, vlastním tělem i duší před tím, co teď stálo před ní. 

„Nedostaneš se dovnitř," vykřikla zoufale a pak se jí ve tváři objevilo odhodlání, jako by chtěla bojovat. Bojovat ze všech sil, které měla. Postava neodpověděla, jen zvedla ruku, ve které se cosi zalesklo. V očích ženy se teď objevila beznaděj. Zoufale civěla na předmět v jeho ruce a snad více než zima jí roztřásla hrůza a strach. Její zoufalý výkřik byl slyšet celou chodbou a odrážel se od kamenných zdí jako pingpongový míček.

Cizinec neměl slitování. Její cíl byl tak blízko. Jen natáhl ruku a žena se oběma rukama chytila za krk. Nemohla dýchat, její tělo se začalo v šílených křečích a bolesti kroutit. Klesala na podlahu, z jejího hrdla se dralo jen chrčení podobné zvířecímu a z úst jí vytékala červená krev. Dopadla na kamennou zem, její tělo se svíjelo v posledním křečovitém záchvatu, dusila se vlastní vytékající krví, v očích šílený výraz člověka, jen pár vteřin před neodvratnou smrtí. V konečném smrtelném záchvěvu se její prsty křečovitě zaryly do podlahy, nehty se lámaly a na studeném kamení zůstaly jen krvavé stopy. Strašlivý obraz ještě hrůzostrašnější smrti, která neznámému působila až sadistické potěšení. Rozesmál se.

Jeho oči žhnuly a ledová krusta se během vteřiny vypařila. A dveře naproti, ty dveře, které mrtvá žena ležící na podlaze chránila, se začaly rozpalovat doběla a pak celou chodbou projela obrovská ohnivá vlna. Výbuch, obrovská ohnivá koule se hnala chodbou, i kámen pod vlivem strašlivé magie začal hořet a uprostřed toho celého ohnivého pekla stál on. Jeho vrásčitá, zlobou zkřivená tvář se dívala na ženské tělo, které stravovaly plameny do nevzhledného ohořelého pahýlu a dveře, za kterými se skrýval osud celého města. Nic živé by nepřežilo. Nic z lidského světa by nevydrželo.

Stál v těch plamenech jako zosobněné živoucí peklo, jako krutý výsměch veškerému životu. A pak se otočil a podíval se na něho, jeho ruka se natáhla a sevřela ho smrtelným stiskem......

Ale někdo ho v tu chvíli zachránil.......

„Nicku, vzbuď se. Tak vzbuď se, slyšíš...Tak slyšíš? Probuď se!"

Někdo s ním třásl a hlas, který slyšel, ho pomalu vytahoval z hrůzostrašného snu zpět do přítomnosti. Instinktivně si přikryl obličej, jak se chtěl chránit před žhnoucími plameny, které až fyzicky cítil a rukou, která ho chtěla vtáhnout do spárů spalující smrti. Ale pomalu se začal vracet zpět a ty ruce, kterého ho teď držely, mu ublížit nechtěly. Tyhle ho vždy chránily.

„Nicku, neboj se....no tak, uklidni se," slyšel Leeho hlas, a když otevřel oči, uviděl jeho ustaraný a vystrašený obličej. Ještě na pár vteřin si jeho mysl nedokázala uvědomit, kde vůbec je, snad na vteřinu uvízla někde v prázdnu, kde neexistuje nic a nikdo, na pomezí snů a reality. Zíral na něj s vytřeštěnýma očima, a pak začal pomalu vnímat, jeho smysly se probíraly, ale prožitý sen ho během chvilky dostihl jako bumerang. Udělalo se mu nehorázně zle od žaludku. Vystřelil beze slova z postele a Lee nestačil překvapením ani hlesnout.

A to už si myslel, že je zvyklý na všechno. Na zlé sny a noční můry, strašlivé vize, které Nicka budily ze spaní a braly mu jeho životní sílu a elán do života. Na to, že zbytek noci pak nezahmouřil oka, a jen občas, když se poštěstilo, upadal do jakéhosi ne moc kvalitního a spíše vyčerpávajícího polospánku. Ale tohle? Tohle se stalo poprvé....

Takový trochu vyšší level. To tu ještě nebylo....

A Nickův žaludek nebyl v tu chvíli schopen udržet vůbec nic. Sotva pak měl sílu se postavit na nohy a v umyvadle si opláchnout obličej. Lee se zjevil za ním a jemně ho podepřel. Nick se třásl po celém těle. 

„Pojď, nalil jsem ti whisky, potřebuješ se trošku uklidnit," dotáhl ho k pohovce. Na stolku byla sklenka, ve které už byla nalita zlatavá tekutina. Sotva ji dokázal udržet ve chvějících se prstech. Napil se, aby zahnal pachuť v ústech, ale na to, aby se uklidnil, by zřejmě potřeboval celou lahev.

„Řekneš mi, co se ti zdálo?" začal opatrně Lee, ale při pohledu na Nickovu tvář toho vzápětí zalitoval. Ten jen se stisknutými zuby zavrtěl hlavou, a zíral kamsi do prázdna. 

„Chceš ještě?" zeptal se, protože sklenička alkoholu zmizela v Nickovi jako nic. Jen zavrtěl hlavou, beze slova a stále se chvěl, jako by měl zimnici. Lee už se na nic neptal, dobře tušil, že teď z něj nevypáčí kloudného slova. Přehodil přes něj deku, aby se alespoň trošku zahřál a do ruky na vtiskl ještě sklenku, do které znovu nalil krapet whisky. 

Opatrně ho objal. „To bude v pořádku," zašeptal mu do ucha a jemně ho políbil na tvář. Nick jen neznatelně kývl a přitiskl se k němu.

Možná. Jednou.....Ale ne teď. Naopak, Lee měl pocit, že v posledních týdnech to spíše nabírá na intenzitě. A to si bláhově myslel, že snad na nějakou dobu budou mít klid. Jenže jejich návratu z Corrbrige uplynulo už pár týdnů, ale vytoužené pohody se zatím nedočkali.

A teď ještě tohle....

------------------------------------------------------------------------

Tak, vážení čtenáři, předkládám vám zatím předposlední případ našich detektivů. Píšu "zatím předposlední", protože mi  teď hodně času zabrala jiná série, tak jsem tyhle svoje dva miláčky dala na chvíli k ledu. Ale série je dopsána (tedy hlavní základ), na osmičce jsem začala pracovat, jen toho času bych potřebovala víc ☺☺