Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola dvanáctá

Probuzení někdy bývají krutá. Zvláště, když se proberete do chladných bílých nemocničních zdí, do prázdného pokoje, kde vám společníky v samotě dělají jen hadičky a různé přístroje. Taková probuzení nestojí za nic, ale Nick se právě v jednom z takových pokojů probudil. Nikdo tam nebyl, jen o chvíli později vešla do pokoje usměvavá sestřička, která s radostí kvitovala jeho návrat mezi živé a honem to utíkala říct doktorovi. Ten přišel o pár chvil později, prohlédl ho a s Nickovým stavem byl očividně spokojen, protože horečka mu klesla, hlava ho bolela o poznání méně, zlomeného nic nemá a modřiny se mu časem zahojí. S dovětkem, že ho čeká ještě jedno dvě vyšetření a že si tu ještě minimálně dva dny poleží, jeho pokoj i s usměvavou sestrou opustil.

A Nick tu opět osaměl, bílé zdi v něm vyvolaly smutek. Dívat se z okna nemělo cenu, protože okno mu nabídlo jen šedé mraky, ze kterých zřejmě o pár chvil později začne pršet. Neměl telefon, nic, čím by někomu mohl dát vědět, že už je mu lépe.

Dveře do jeho pokoje se znovu otevřely až o pár hodin později a do místnosti vklouzla Woodová. „Konečně jsi vzhůru, bože, Nicku, měli jsme o tebe takový strach," zajásala a vrhla se na Nicka, aby ho opusinkovala. 

„Nech mě," odháněl jí s úsměvem, ale by rád, že ji vidí. I když....vlastně čekal na někoho jiného.

„Všichni tě pozdravují. Měli jsme o tebe šílený strach," sdělila mu ustaraně, zatímco se pohodlně usadila na okraj jeho postele a tuto pozici nehodlala očividně měnit. „Na chvíli jsme mysleli, že jsi opravdu umřel. Vypadalo to tak," vysvětlila mu situaci, která se odehrála před dvěma dny, když posledním útoku svého únosce upadl v hrozivých bolestech do hlubokého bezvědomí.

„Lee měl o tebe velký strach," naklonila se k němu, spiklenecky na něj mrkla a Nick zbystřil.

 „Lynn, proč tu není?" Nechtěl snad nic jiného vědět. Na okamžik si vzpomněl na jejich hádku. Možná se na něj tak moc rozzlobil, že už ho nechce vidět. Vždyť na něj křičel, vyčetl mu ve vzteku tolik věcí naprosto bezdůvodně, ani by se tomu nedivil. 

Ale Woodová se rozesmála. „Cos myslel? Že se na tebe zlobí za tu hádku? Kdepak, ani omylem. Urychlený transport extrémně nebezpečného vězně do speciálního vězení. Znáš to. Chtěla jsem to za něj vzít, ale Dickson to nedovolil. Nejen to, ještě pro jistotu stáhl Kima z dovolené a poslal ho s ním," pokrčila rameny a ušklíbla se.

„Dobře," usmál se na ni. „Vzkazuje ti, že hned jak přijede, přijde za tebou, no, tak to budou ještě dva dny, než se vrátí. To tě už beztak pustí, ne? Když už jsi z nejhoršího venku. Ptala jsem se doktora, víš. Jo, a Lee ještě něco říkal, počkej, co to bylo....no já si teď nevzpomenu." Na čele se jí udělaly hluboké vrásky, jak urputně přemýšlela, ale dál z ní nešlo ani jedno slovo. Usmál se na ni.

Chvíli si ještě povídali, co se děje na oddělení nového, ale k samotnému případu mu Woodová nic víc sdělit nechtěla. Odůvodnila to tím, že se v tom sama nevyzná. „Je to tam nějaký zamotaný, Lee o tom mluvil s Madam Ormah, pak ti to určitě vysvětlí," zasmála se na něj a pomalu se zvedla z postele. 

„Musím už jít, ještě jdu do práce. Rychle se uzdrav, když to půjde, já se za tebou zítra stavím," zazubila se a dala mu pusu na čelo a vydala se ke dveřím.

Až když zmačkla kliku, zarazila a s lišáckým úsměvem se otočila na Nicka. „Už vím, co byla ta poslední věc, co jsem ti měla vyřídit. Že tě moc miluje," plácla se dlaní do čela a Nick otevřel pusu úlekem. Očividně jí to pobavilo. 

„Lynn," vyrazil ze sebe vyděšeně a překvapeně zároveň, a ta se jen začala smát. „Zajímavý, oba reagujete stejně, jak dvě malý vyděšený kuřátka," chechtala se, „ale neboj, já to Leemu slíbila, že to nikomu nepovím. Mlčím jako hrob." Ještě se u toho pokřižovala, když mu v rychlosti sdělila, jak na to přišla. Její slib vzal na vědomí a poděkoval jí. S veselým úsměvem na tváři odplula.

Osaměl a v pokoji už mu společnost zase dělalo je bílé okno a pošmourné mraky. Přemýšlel a pomalu si vybavoval, co všechno se těch posledních pár hodin vlastně stalo. Události nabraly rychlý pád a je div, že z nich vyvázl tak lehce, jen s bolestí hlavy a pár modřinami. Zvedl ruce. Jeho zápěstí byla nateklá, modrofialová a odřená. Pouta udělala své.

Přemýšlel o hostinci, o rozhovoru s Madam Ormah. Únava ho přemohla, přitáhl si přikrývku ke krku a byl vděčný, že je mu teplo. Oči se mu klížily a andělé spánku ho pomalu, pomaličku vedli zpět do minulosti.

Bylo potřeba, aby si vzpomněl.....

„Mami. Mami, vidíš to?"

„Nicky, miláčku, pojď sem, říkala jsem ti, že tu nemáš na nic sahat". Přišla k němu, naklonila se nad něj a vzala ho do náručí. Políbila ho na tvář a pohladila po vlasech.

„Nesmíš tu běhat, bouchneš se o lavici a rušíš hosty," zašeptala mu do ucha.

„Však to nevadí, Marry, jen ho nech, nám to nevadí," slyšel příjemný hlas a viděl laskavou tvář mladé usměvavé ženy ve žlutých batikovaných šatech. Nevadí jim to, hurá. Postavila ho na zem a on běžel dozadu. Vylezl si na lavici a opřel se o malý pultík, v ruce malé autíčko.

„Same, půjdeš si hrát?" Cítil tu vůni bylinek, rád se jich dotýkal, což Sam neměl rád. „Same, co to je?" Zvědavě strčil nos k drobným fialovým kvítkům „Levandule. Můžeš si přivonět, ale nešahej na ně, kluku jeden, pořád tady na něco saháš. Radši si jdi dát něco k jídlu, běž," odháněl ho Sam, ale stejně mu pak jako dáreček podal malý pytlíček.

„To je pro takový usmolený kluky jako jsi ty. Aby je v noci nestrašili bubáci. Koukej to vypít, když ti to máma uvaří," bručel. Vzal si pytlíček a odměnil ho zářivým úsměvem. Bouchly dveře, otočil se a.....

...probudil se. Byl to jen sen? Ne, byla to vzpomínka, vzpomínka na jeho dětství, na dobu, kdy s matkou navštěvoval Hostinec u Šedého poníka. Všechny je zná. Madam Ormah, Kejchavýho Sama, který mu bylinky na spaní dával, už když byl malý. Proto to věděl, jaké byliny mu přesně namíchat. Proč se to jen všechno stalo? Jak na ně všechny mohl zapomenout?

Zoufale se rozplakal.

Všechny je už dávno zná.

Dva dny utekly v marném čekání a vzpomínkách, ale Lee nepřišel, a za dva dny ho domů po propuštění z nemocnice odvezla trochu rozpačitá Woodová. 

„Určitě jsou už na cestě, Kim volal, že jedou," zabručela, když ho doprovodila až do bytu. „A mazej do postele, máš ještě pár dní přikázanou rekonvalescenci," řekla důrazně.

„Poslyš, Lynn, Kima taky takhle diriguješ," prohodil Nick, i když věděl, že sprcha a postel budou jediný plán na dnešní den. 

„Hm, no jo, když s váma chlapama to občas jinak nejde," prohodila a když se ubezpečila, že Nick má vše potřebné a rozhodně nezemře hlady, protože v ledničce nějaké to jídlo je, rozloučila se.

Osprchoval a v zrcadle si prohlédl modřinu na tváři. Začala hrát všemi barvami. Hlad neměl, zato měl neskutečnou chuť na kafe. Uvařil si pořádný hrnek a vzal si ho do ložnice. Lehl si a zase si přitáhl pokrývku až ke krku. O jisté chvíle měl raději teplo než chlad. Celé tělo ho ještě pořád bolelo. Mobil, který mu dnes konečně vrátila Woodová, neboť ležel na oddělení coby důkaz, měl na nočním stolku.

Co kdyby volal.....