Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola desátá

„Jsi si naprosto jist, detektive?" Dicksonova tvář byla vážná. A protože mu tykal, což dělal jen občas, tak to bylo opravdu hodně vážné.

Lee kývl. „Ne, nejsem. V tuto chvíli si nejsem jist naprosto ničím, protože absolutně nic tu nedává smysl. A jedno vím stoprocentně. Kdyby odjel, řekl by mi to," odvětil šéfovi sedícímu naproti němu za stolem. 

Řekl by mi to, i když jsme se pohádali, pomyslel si. Řekl Dicksonovi téměř všechno. Téměř. Pár malých detailů vynechal. Těch nepodstatných pro oddělení, ale podstatných pro něj.

„Dobře," pokýval hlavou Dickson. „Nebudu se tě ptát, kde máš tu informaci, že by se u Šedého poníka mohlo stát nějaké neštěstí. Dobře, posílím tam hlídku. Předpokládám, že to máš od informátora?" podíval se na něj a Lee kývl a zatvářil se neurčitě. Strašně nerad mu lhal, ale od Nicka neměl svolení komukoliv o jeho vizích a snech říct. 

Dickson se zamračil. „Vy dva jste pořád samý průšvih a samé tajemství," zavrčel, ale Lee věděl, že pomůže. Ať byl jejich šéf jakýkoliv, tedy přísný bručoun, nikdy nenechal nikoho na holičkách.

„A Nick?" To pro něj bylo nejdůležitější. Dickson vážně pokýval hlavou. „Takže ten vzkaz od něj nebudeme brát vážně?"

Lee zavrtěl hlavou. „Nebral bych," a podíval se na stůl. Položil tam Dicksonovi vzkaz, který ráno našel v ložnici na stole.

Beru si volno, jedu k sestře. N.

„Myslím, že by mi to řekl. Zavolal, poslal esemesku a určitě by se ozval i vám a nahlásil se," odpověděl zadumaně Lee. „Nesedí mi to k němu, absolutně ne. Nick je spolehlivý, to musíte uznat sám," vrhl na Dicksona lehce provinilý pohled a jeho šéf jen kývl hlavou. 

„Dobrá, to uznávám. A dobře, dávám ti tedy volnou ruku. Jestli potřebuješ vyhlásit pátrání, udělej to. Pokud mu něco hrozí, nesmíme sedět jen tak nečinně," mávl rukou a Lee v duchu zajásal. Tušil, že Nickovo zmizení bude mít přímou souvislost s Šedým poníkem a takhle zabil dvě mouchy jednou ranou.

„Vezmi si Woodovou," uslyšel ještě šéfa, když už byl na odchodu u dveří, „Kim má dovolenou, nemá co dělat." Kývl, ale Dickson ho znovu zarazil. 

„Stevensone! A žádný průšvih," zavrčel na něj ještě a pak ho mávnutím ruky propustil z kanceláře. To mu bohužel Lee slíbit nemohl, ale bude se snažit. Po nepříjemnosti s Baz'ghalem si musel šéfovu důvěru získat zpět. A teď mu opět řekl jen polovinu. Jen se mohl modlit, aby vše zapadlo do sebe, tak jak doufal, že zapadne.

Woodová se u něj v kanceláři objevila o pár minut později. Lee jí odvykládal téměř to samé, co Dicksonovi. Plus mínus nějaký ten detail navíc. Jenže, Lynn mu byla o hodně blíž než šéf, znali se několik let, a proto velice rychle poznala, že jí něco tají. Zahrnula ho salvou otázek.

„Jsi děsná," zamračil se na ni Lee. 

„Jasně, jsem. Kim toho moc nenamluví. Co si neodpozoruju nebo nedomyslím, nemám. Takže? Jak dlouho mě tady budeš ještě vodit za nos, detektive?" uchechtla se Woodová, která ani v této vážné situaci nehodlala ubrat nic ze své dobré nálady.

„Nevodím tě za nos," bránil se Lee, ale bezúspěšně. Neměl tušení, že ona má tušení. A že chce vědět ještě další věci, nejen to, kde je Nick. Prekérní situace. 

„Co si vzal s sebou?" Výslech pokračoval. 

„Mobil, myslím. Peněženku s doklady, nic víc," odvětil jí Lee, šátrajíc v paměti. O těchto věcech věděl stoprocentně. Jeho zbraň zůstala v nočním stolku.