Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola jedenáctá

Mohla být noc?

Možná už byla. Ne, byla určitě. I přesto, že měl zavázané oči, tušil, že všechno tohle se odehrává v noci. Jízda v kufru auta byla neskutečně bolestivá a přál si, aby už zastavil. Ale zároveň tušil, že až se dostanou do cíle, nastane to pravé peklo. Žaludek se mu sevřel, snad zlou předtuchou nebo představou toho, co všechno může neznámý napáchat.

Auto zastavilo. Byli na místě. O chvíli později ho slyšel vystoupit a žaludek se mu sevřel ještě víc. Kufr se otevřel a Nick cítil, jak mu neznámý rozvázal pouta na nohou. Zřejmě ho potřeboval pohyblivého. „Tak ven," slyšel, jak šeptá a hrubě ho vytáhl z auta a doslova odhodil na tvrdou zem. Byla to jen malá kapka v moři ran, které už od cizince schytal. V rukou, které měl už několik hodin svázané, ho chytaly křeče, hlava ho bolela naprosto nesnesitelně. Takhle nějak mohlo vypadat peklo na druhý způsob. To první už zažil před několika měsíci.

Další cvaknutí, jak se zavřel kufr a vzápětí ho neznámý vytáhl na nohy. „Tak jdeme, poldo a varuju tě, jeden špatný pohyb a je po tobě. O těch tvých kamarádíčcích ani nemluvím, jasný," drsně s ním zacloumal. Jak by mohl odporovat. Měl sotva sílu stát, nohy se mu podlamovaly a třásl se zimou. Při vědomí ho držel snad jen adrenalin, pud sebezáchovy a strach o ostatní.

Kudy ho cizinec táhl, netušil, ale pak, pak ucítil ten zvláštní pocit odporu. To znal, tohle přece znal. Před pár hodinami, ještě s Leem. Silné ruce ho táhly dál, bez soucitu a špetky slitování. Pak se zastavili a za zády ucítil chladnou zeď. A kdesi v dáli něco zvláště zašumělo. Slyšel, jak něco šramotí a tušil, že teď se asi snaží odemknout zámek dveří. K tomu cosi mumlal. Určitě nějakou magickou formuli, pomyslel si. Tohle nebyla jen tak ledajaká budova a určitě byla zabezpečena všemi možnými způsoby před nevítanými vetřelci. Cvak....zámek přesto povolil a Nick uslyšel skřípot dveří. Ruce ho popadly a smýkly s ním do strany.

Tři schody dolů. Teď. Vůně, kterou ucítil, mu byla až příliš dobře známá. Bylinky. Hostinec u Šedého poníka jimi byl celý nasáklý. I když, zdála se mu trochu jiná, intenzivnější. Teď si byl stoprocentně jist tím, co neznámý chce. Dostat se k portálu, a to za každou cenu. Otevřít cestu zlu, které se skrývalo za ním. Jak by tomu mohl zabránit. Vždyť udělal tolik, tolik chyb.

Netušil, kde přesně se nachází vchod a skrz hadr, který měl přes oči, čas od času viděl jen záblesk svítící baterky.

Museli jít téměř přes celý hostinec. Snažil se ignorovat bolest, jak narazil nohou do jednoho ze stolů. Někde tam musely být další dveře. Zastavili se. 

„Stůj," slyšel jeho povel. Kam by asi tak šel? Se spoutanýma rukama a zavázanýma očima jen těžko mohl udělat něco nepředvídatelného. Mohl jen stát a bezmocně čekat. Slyšel opět šramocení v zámku a mumlání. Stejné jako předtím. Ať to bylo jakkoliv, každé z dveří byly zapečetěny zvláštní formulí. Celý Šedý poník byl jako nedobytná pevnost. Nebo alespoň si to myslel.

Zámek cvakl a další dveře se se skřípotem otevřely. Jen mohl poslouchat, co se děje. Podle zvuků poznal, že neznámý zaklel a postupně prohledává celou místnost. Jen slabě k němu dolehly nadávky, které cedil mezi zuby. 

„Není to tady...kam to ta mrcha schovala?" slyšel jeho zuřivý tichý hlas, který byl doprovázen boucháním, jak se otvíral různá dvířka a šuplíky. Klel a nadával, zabrán do hledání čehosi, co potřeboval nutně k tomu, aby se dostal dál.

Ale tu „věc" prostě nemohl najít. Světlo baterky se matně komíhalo a noční poklidné ticho prořízl zvuk tříštícího se skla. Nebylo to tam. Ať hledal cokoliv, hledal marně. A to bylo zlé.

Jenže na chvíli také ztratil pozornost. Byť jen na okamžik.

A najednou se rozsvítilo světlo. Nick zavrávoral, zapotácel se a sotva se dokázal udržet na nohou.

A v tentýž okamžik ho zezadu někdo pevně chytil, aby nespadl, a pak uslyšel známý hlas..."Mám tě."

A o vteřinu později zaslechl další známý, tentokrát ženský hlas. „Hledáš něco, Dupointe?"

A pak zaslechl jeho vzteklý výkřik. Vzali mu jeho kořist, jeho pojistku a on tam zůstal doslova jako nahý, vydaný na pospas všem. Karty se ve vteřině obrátily v jeho neprospěch. A zatímco Nicka teď svíraly pevné paže, které ho nenechaly nikdy padnout, cizinec zůstal sám, bez pojistky, kterou si ukradl a dovlekl na místo činu proti jeho vůli.

„Ani se nehni, šmejde," další ženský direktivní hlas proťal vzduch v místnosti a Nick okamžitě poznal Woodovou. Hlavou mu proběhlo tisíc otázek. Kde se tam najednou všichni vzali? Uslyšel cvaknutí pojistky na zbrani a ve vteřině měl pocit, že kdesi v dáli zazněl jemný třepot andělských křídel. Ale možná to byl jen klam.

Na nohou už se držel jen z posledních sil.

„Co hledáš, Dupointe?" slyšel znovu klidný hlas Madam Ormah. Položila mu tu samou otázku, ale Nick si byl jistý, že odpověď už předem zná. A neznámý měl i jméno. Očividně to nebyl někdo, koho by tu neznali.

„Ty dobře víš, co hledám, mrcho," zavrčel Dupoint, „chci ten klíč."

„A dobře víš, že ho nikdy, nikdy nedostaneš. A teď, když už je tvoje rukojmí v bezpečí, je na čase si vyjasnit situaci." Její hlas byl vždy klidný a vyrovnaný. I v takovýchto krizových situacích, které by jiné vyděsily nebo připravily o řeč, byla její slova vyvážená a rozvážná. Nickovi ale docházely síly. Adrenalin, který ho doposud držel na nohou, přestával působit. Teď, když už bylo téměř po všem a největší nebezpečí pominulo, začal se třást a nohy se mu podlomily. Ale Lee tu pořád byl, za ním, pevně ho svíral a nedovolil, aby upadl a zranil se. I když klesl na zem, v sedě ho podpíral, zády se o něho mohl opřít a znovu slyšel jeho hlas. „Vydrž."

O moment později mu povolily pouta na rukou. Zasténal bolestí a do očí mu hrkly slzy, protože křeč v rukou nepovolila. O pár vteřin později mu sundal i hadr, který měl na očích a pásku přes ústa. Světlo lamp, byť nepříliš silné, ho oslepilo a z lidí v místnosti viděl jen rozmazané barevné fleky. Jeden z těch tmavých fleků stál kus před ním. Obličej neměl zřetelné rysy, ale skřípavý zlý hlas mu byl známý velmi dobře.

„Ten klíč nikdy nedostaneš, to dobře víš. Nikdy, opakuji nikdy, se nedostaneš k portálu. Jak sis jen mohl myslet, že se ti to zase povede," zněl místností přísný hlas Madam Ormah. Nick se snažil zaostřit, jeho rozbolavěné oči si však zvykaly na světlo jen velmi pomalu. Někde kousek od něj po pravé straně slyšel i Woodovou, která opět důrazně upozornila cizince, aby se nezkoušel ani o píď pohnout, jinak že to schytá. To byla celá ona. S nějakým vysvětlováním se nikdy nemazala. Možná byl v místnosti i Irquaz, ale tím si jistý nebyl.

„Dáš mi ho, rozumíš...nemysli si, že když je u toho svýho policajta, že ho nemůžu zabít. Tak mi dej ten klíč nebo to udělám," zařval Dupoint vztekle.

Nick zasténal. Hlas Madam Ormah mu zněl z čím dál tím větší dálky. Jednotlivá slova ztrácela na významu, rozplývala se v jedno, a ze světla a barevných fleků se stávala šedá jednolitá tma. Udělalo se mu zle od žaludku, hlava ho bolela čím dál tím víc a v okamžiku, kdy měl pocit, že mu exploduje, ucítil, uslyšel Leeho hlas. 

„Nicholasi, jsem tady, slyšíš. Slyšíš mě, lásko. Poslouchej můj hlas, jen můj hlas, rozumíš. Nic jiného, soustřeď se jen na moje slova. Dokážeš to, jsi silnější než on, mnohem silnější. Nenech ho, aby tě ovládl, slyšíš mě, Nicholasi."

Nickovi vytryskly slzy z očí a prsty ho křečovitě sevřel za paži. V tu chvíli opravdu poslouchal jen jeho hlas. Nic jiného pro něj v tuto chvíli neexistovalo. 

„Nikdy jsi mi neřekl Nicholasi," zašeptal a víc už nezvládl říct. Rány, které utrpěl a útrapy posledních hodin se sečetly, bolest ho přemohla a bezvědomí byl jediný únik z tohoto pekla. Šedá mlha se pomalu zbarvovala do černa a hlasy zanikly v jeho šíleném, bolestivém výkřiku a pak se postupně ztratily někde v dálce.

Bylo po všem.