Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola pátá

Madam Ormah se na něj vážně zadívala.

„Jednoduše, protože jsme tě dokázali zachránit, bylo to na poslední chvíli, ach bože, ale dokázali. O Baz'ghalovi jsme měli povědomí, ale chytit se ho nikomu za ta léta nepodařilo. Všechny ženy a všichni chlapci, které v průběhu těch let zabil, si nevybíral jen tak. Všichni měli stejné nebo podobné nadání jako ty a tvoje maminka. Když se objevil, volala o pomoc, ale podařilo se nám zachránit jen tebe. Podívej..." otočila se a pokynula rukou směrem na druhý konec místnosti, kde tiše seděl zadumaný muž v černé bundě. 

Nick si ho pozorně prohlédl. Měl dlouhé černé vlnité vlasy, ostře řezané rysy a jeho tmavé oči jako by pohlcovaly všechno světlo. Byly hluboké, uhrančivé a tajemné. Byl to velmi zvláštní muž. Na krku mu visel zvláštní přívěšek s modrým kamenem. Na pár vteřin otočil hlavu k nim a na Nicka se podíval.

Tak zvláštně. Tak jinak.....

„To je Irquaz, náš padlý anděl. To on tě zachránil. Tenkrát se dostal k domu ve stejné chvíli jako tvůj otec. Démon zmizel, díkybohu, alespoň na pár let. Od té doby jsme tě pořád hlídali," na tváři už jí zase pohrával jemný úsměv. 

„Tedy, spíše Irquaz na tebe dohlížel. Jenže, pak na nějakou dobu opustil město. Snad kvůli nějaké neodkladné záležitosti, nevím, nikdy nám to neřekl. A toho démon využil. Vrátil se. Ta žena, kterou tenkrát zabil, byla jen návnada. A zbytek znáš," oddechla si a opět se klidně a pomalu napila čaje. A Nick se opět zadíval směrem, kde seděl černovlasý anděl a jeho mozek pomalu zpracovával celou tu salvu informací, které teď slyšel. A střípky z minulosti zapadaly do sebe jako ozubená kolečka.

„Ale ano, naštěstí se vrátil včas. Včas, aby tě vytáhl ven z toho kruhu. Bylo to za minutu dvanáct, opět, ale ty jsi silný a znovu si přežil. Kdybys tam zůstal, démon by tě zabil. Irquaz tě dostal ven a o zbytek se postarali tvoji kolegové," dodala vážně. 

„Ale částečně tě ochránil i ten amulet, který ti Lee věnoval. Díky bohu jeho prozíravosti," spiklenecky mrkla na Leeho, který se usmál. Ano, tenkrát to bylo veliké štěstí.

Nick jen potřásl hlavou. Ona vzpomínka na modrý záblesk, která mu nedávala spát, nyní dávala svůj smysl. „Vím. Vím to. Ten modrý záblesk....to byl ten přívěšek, že. Ten, co má na krku. Viděl jsem to, ale víc si nepamatuju," sklonil hlavu. 

Nevědomky se chytil za rameno. Vzpomínka na démona mu nechala bolestivé jizvy nejen na duši, ale i na těle. A vůbec celý tenhle rozhovor byl pro něj pocitově nesnesitelný. Rozrýval jeho srdce. Bolelo to. Něco takového nemůže člověk hodit po pár měsících za hlavu. To prostě nejde.

Nicméně, alespoň mu bylo jasné, proč si ho všichni tak pozorně prohlíželi. „Proto mě teď všichni tady tak sledují..." hlesl, protože zvědavé pohledy se k němu čas od času stále stáčely. A Lee se vedle něj uchechtl a jemně ho drcl loktem do ruky. 

„Ano, v místní komunitě jsi tak trošku legenda. Něco jako Harry Potter. Přežil jsi a dokonce dvakrát." I Nickovi na chvíli zacukaly koutky od smíchu. 

„Nech toho," ohnal se po něm rozpačitě rukou.

„Proto jsem moc ráda, že jsi zase tady, mezi námi, živý a zdravý," usmála se Madam Ormah a opět Nickovi stiskla ruku, jako by ho chtěl uklidnit a utěšit. „Nicholasi, moc dobře vím, co teď cítíš. Jsi zmatený a vyděšený. A také moc dobře vím, jak pod tíhou svých vizí a snů trpíš. Musíš je dostat pod kontrolu a naučit se je ovládat," pravila náhle a vážně se na něj podívala. Věděla, co se mu honí hlavou.

Jen letargicky kývl. „Pokud to jde." Popravdě, odkýval by jí všechno. Přál si, aby už tenhle rozhovor skončil. Ten čaj už přestával nějak působit.

„Jistě, samozřejmě, všechno jde. Jinak ti to bude ubližovat. Sám dobře víš, jak v posledních letech nabírají na intenzitě. Jsou živější, hlubší, máš problém se z nich probudit. A bude hůř. Už teď tě vyčerpávají a berou ti tvoji životní energii. A pokud....," na chvíli se odmlčela, „pokud s tím nezačneme pracovat, může tě to jednou i zabít." Její slova zněla velice vážně a Nick zaregistroval, jak sebou Lee zděšeně trhl.

Proti jejím slovům však Nick nic neměl. Poslední věc, kterou by chtěl, bylo zemřít během některého ze svých šílených bizardních snů. Madam Ormah byla s jeho odpovědí očividně spokojená, protože se opět klidně napila dalšího doušku lahodného čaje.

V jednom ze svých snů. Až teď Nickovi problesklo hlavou, proč jsou vůbec tady. Jeho sen. V záplavě informací, které na něj Madam Ormah chrlila od chvíle, co si sedli, si to vůbec neuvědomil. Jeho sen, jeho vize, ve které viděl umírat tuto laskavou ženu, která teď seděla naproti němu a stále se na něj usmívala.

„Můj sen....Madam Ormah, proto jsme vlastně přišli," vyhrkl ze sebe rychle a ona se na něj vážně podívala. 

„Opravdu? Něco se ti zdálo a má to souvislost s námi?" Přikývl a úkosem se podíval na Leeho, který jen přikývl. Pomalu, detail po detailu, vyprávěl Madam Ormah svůj sen. Ona jen seděla, občas se napila doušku aromatického čaje a pozorně poslouchala.

„Ach ano, Nicholasi, to je velice závažné, to, co mi teď říkáš," pravila zadumaně, i když popravdě očekával Nick trochu jinou reakci. Buď si uměla zachovat vážnou tvář i ve vypjatých situacích nebo o tom už něco věděla. Ale proč ne, pomyslel si, vždyť je to jasnovidka. Třeba už jí říkám něco, co už dávno ví. Madam Ormah se zhluboka nadechla a na chvíli zavřela oči. Seděla, se zavřenýma očima, jako by meditovala, tiše a bez hnutí nahlédla do vzdálené budoucnosti.

Pak je otevřela a pohlédla na oba detektivy. „Hm, pokud je to tak, jak říkáš, musíme dát pozor. Informuji o tom ostatní," promluvila tiše a Nick málem vyletěl z kůže. 

„Informujete? Ne, musíme zavolat na oddělení, musíme zavolat posily, on přijde a zabije vás. Musíme......"

Jeho slova přerušil záblesk. 

Vjem, který utnul jeho slova a před jeho očima se náhle objevil ON. Stál v hostinci, přímo na schodech. Vrásčitá tvář si lhostejně prohlédla všechny přítomné v hostinci. A pak nastalo peklo. Vše jako na povel vzplálo v ohni, hořely lavice, stoly, obrazy na stěnách, sklo praskalo žárem. Horoucí peklo, před kterým nebylo úniku. Viděl Leeho, jak se snaží dostat ven. Viděl, jak hořící padající trám zabil hostinského. Všichni se snažili s křikem utéct z hořícího pekla ven. Ale nikomu se to nepovedlo. Umírali v bolestech, za šíleného smíchu cizince, který stál uprostřed žhavých plamenů a který měl jediný cíl. Tajemné dveře......

Trvalo to jen pár vteřin. Nick měl najednou pocit, že mu hlavou projel rozžhavený nůž. Chytil se za hlavu a vykřikl bolestí. Vše se slilo do jedné krvavě rudé mlhy, která postupně zešedla, až zčernala.

Až tma ho vysvobodila z kruté bolesti.....