Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola osmá

„Nicholasi."

Jeho hlas byl ostrý až nepříjemný.

„Nicholasi."

Nechtěl ho slyšet.

„Vzbuď se."

Vytáhl ho ze tmy, z těžkého polospánku, který byl spíše jen černou pohlcující propastí, do které nepronikne ani paprsek světla. A jediný zvuk, který teď slyšel, byl hlas toho, který ho k smrti děsil.

„Vzbuď se."

Škubl sebou a s úlekem se definitivně probudil. Jenže to nebyla noční můra, která milosrdným probuzením a jasným ránem končí. Jeho zlý sen se zhmotnil v krutou skutečnost a v pokoji, jen matně ozářeném svitem měsíce a pouličních lamp, ho uviděl. Stál tam, bez hnutí, jen kousek od jeho postele, v jeho tváři krutý škleb, nemilosrdný a vražedný. A on tam teď byl s ním.

Zcela osamocený, bez jakékoliv pomoci. Lee v pokoji nebyl. Proč tam není? 

Až teď si Nick uvědomil, že se pohádali a že ho poslal pryč. A teď je tu sám a jen pár metrů od něj stojí ztělesnění samotné smrti. Ani zbraň neměl po ruce. Neměl zhola nic, kromě svého strachu, a v duchu se proklínal za svoji neprozřetelnost a zbrklost. Jenže i na lítost už bylo pozdě.

„Co chcete?" zašeptal směrem k postavě. Nedokázal se téměř ani pohnout. Těžce polkl. Mohl ho teď klidně zabít. Nic a nikdo by mu v tom nezabránilo. Vůbec nic.

„Dám ti na výběr, Nicholasi. Život tvých přátel je teď ve tvých rukou," uslyšel jeho nekompromisní hlas a z jeho slov cítil chlad. Krutý, bezcitný chlad, který pronikal až do morku kostí.

Otřásl se. „Co tím myslíte?" Nic víc nebyl schopen říct....

„Dám ti na výběr," slyšel jeho slova znovu, „půjdeš se mnou a nic z toho, co jsi viděl, se nestane. Pokud uděláš, co ti řeknu, nikdo nezemře." Nick těžce polkl.

„A pokud ne, tak...." Nedokázal to ani doříct. Hlava ho rozbolela jako střep a jeho myslí jako bolestivý blesk prolétl obraz, který už viděl.....Hořící hostinec, křik, Madam Ormah umírající v bolestech, Lee..... Chytil se za hlavu a zasténal bolestí. Byla nesnesitelná, spalující, stejně jako oheň, který viděl a fyzicky cítil. Do očí mu hrkly slzy.

„Tak co, Nicholasi, co si vybereš? Chceš vidět svého přítele umírat? Zabiju ho. I všechny ostatní. Co uděláš?"

Kdo by v této chvíli váhal? Jestli Nick něco nechtěl vidět, tak jak všichni, na kterých mu záleží, umírají. A Lee? Ne, nikdy, nikdy nedopustí, aby se mu něco stalo. Nesmí zemřít, nesmí. Jen strach o jeho život a životy všech u Šedého poníka ho teď donutil udělat něco, co by mu zřejmě nikdo za normálních okolností neschválil.

„Půjdu s vámi." Ve své hlavě slyšel jeho slova. Vstal z postele, vzal papír a načmáral na něj pár krátkých vět. Přesně podle toho, co mu cizinec říkal. Co jiného mu zbývalo? Nedokázal si ani představit, co ho čeká. Zoufalá a sžírající nejistota, strach o přátele zcela přehlušil strach o jeho vlastní život.

„Jdi." To byl jediný pokyn, který vzápětí uslyšel a cizinec zmizel. Na pár vteřin měl pocit, že to snad byl jen sen. Zlý, nepopsatelný. Ale nebyl. Jeho hlas dozníval v jeho hlavě a slyšel to jediné slovo, které ho pomalu vžene do spárů smrti.

Jdi. Jdi. Jdi.

Pomalu mátožně se oblékl. Cítil se unaveně, hlava ho bolela a pulsující bolest byla proložena jen jediným slovem.

Až když vyšel z ložnice, zjistil, že Lee spí v obývacím pokoji na gauči. Přikrytý jen lehkou dekou, neklidně se zavrtěl a vzdychl. Ani jemu dnes v noci nebylo dopřáno klidného spánku. Přesto se nevzbudil, když kolem prošel. Naposledy se na něj podíval.

Promiň, Lee.

Potichu vyšel z bytu ven. Dům byl ztichlý, většina obyvatel klidně spala. Otevřel vstupní dveře a ovanul ho chladný noční vzduch. Ulice byla potemnělá, klidná, bez známek života, jen v dálce byl slyšet hluk projíždějících aut a občas i štěkot psa. Hlava ho rozbolela ještě víc. Nastoupil do svého auta. Věděl, kam má jet. Ten cizinec, ať už to byl kdokoliv, ho ovládal jako loutku. Jeho rozkazy mu zněly hlavou, zařezávaly se mu do mozku jako nůž. V duchu prosil Boha, aby už to skončilo. Všechno.

Zaparkoval o několik ulic dál, a ještě kus šel pěšky. Zahnul do jedné z temných uliček asi tři bloky od jeho domu. Nebylo tam nic, jen páchnoucí kontejner na odpadky naražený na zeď a zvuky pištících krys. Osvětlení z ulice do potemnělé uličky dopadlo jen slabě, a postavu stojící ve stínu zaregistroval Nick až po chvíli. Cizinec tam stál, tiše ho sledoval jako kočka sleduje svoji kořist, bez hnutí a beze slova.

„Jsem tady, jak jste chtěl," pronesl Nick těžce. Sotva dýchal. Jeho mysl vzdorovala, prala se o svoje vlastní vědomí a následky byly trýznivé. Cizinec vystoupil ze stínu a pohnul se směrem k němu.

„Konečně," hlesl a Nick bolestí přivřel oči a zavrávoral. Tohle nebylo v pořádku. Protože na vteřinu, na malý okamžik, zahlédl někoho jiného. Naprosto jinou tvář, než kterou vídával doposud ve svých vizích.

„Kdo...kdo jste?" vykřikl a ve zmatku chtěl couvnout.

Jenže odpověď nedostal.

A toho, co neznámý držel v rukou, si nevšiml. Jen záblesk a svištivý zvuk, který prorazil chlad temné noci oznamovaly, že situace se bude nakonec vyvíjet jinak. Úplně jinak.

A rána, která dopadla na jeho hlavu a poslala ho do říše snů, byla až příliš tvrdá.

Ale bylo to pro něj i vysvobození.

Promiň mi to, Lee.....