Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola třináctá

„Mami, mami, podívej."

„Tiše Nicky, jen si tady s tetou něco dopovím a budu se ti věnovat, běž si za Samem, běž."

„Mami......" Pohladila ho po hlavě a rozčechrala mu prsty jeho vlnité vlasy.....ale ten dotek byl opravdový.....

Vzdychl. „Zase špatný sen?" uslyšel jeho hlas a probudil se. Lee seděl vedle něj na posteli a usmíval se. 

„Lee," vydechl. 

„Jen jsem tě přišel zkontrolovat, teď jsme přijeli, po cestě se nám ještě rozbilo auto. Nechtěl jsem tě vzbudit, promiň. Hned půjdu," řekl omluvně a opatrně stáhl ruku.

„Proč bys chodil?" zeptal se ho Nick a zoufalství, které měl v hlase, sotva šlo skrýt. „Měl bys odpočívat, nebudu tě rušit," zopakoval Lee a chtěl se zvednout. 

„Ne, prosím." Nick ho chytil za ruku a stáhl ho zpátky, a rychle ho objal. „Nechoď, nechoď, prosím. Omlouvám se. Omlouvám se. Nezlob se," pevně ho držel, že se Lee nemohl ani pohnout. 

„No tak, já se na tebe přece nezlobím, Nicku. Jen jsem tě chtěl nechat odpočívat, nic víc," smál se Lee a svoje slova zpečetil polibkem na tvář.

„Myslím to vážně, omlouvám se. Zase jsem všechno udělal špatně. Křičel jsem na tebe, omlouvám se," polkl Nick a pořád ho nepouštěl. 

„Dobře, dobře," smál se Lee, „a já ti znovu opakuju, že se nezlobím." Odtáhl se a podíval se na něj. „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi v pořádku. Bál jsem se o tebe." Objal ho. „Neboj se, všechno bude v pořádku."

Ten večer už neodešel. K Nickově spokojenosti se šel vysprchovat a cestou se stavil do kuchyně pro něco k jídlu. Bytem zavanula opojná vůně bylin a Lee se objevil ve dveřích ložnice i s hrnkem voňavého čaje. 

„Na, vypij to, a tentokrát bez protestů. Madam Ormah to nakázala," podal Nickovi nápoj a trochu ho zarazily slzy v jeho očích. 

„Nicku? Co je?" Počkal, až se napije a odložil hrnek na stolek. 

„Vzpomněl jsem si, Lee. Vzpomněl jsem si, jak jsem tam s mámou chodil. Vzpomínám si na všechny, na Madam Ormah, na Kejchavýho Sama. Jak jsem na ně mohl zapomenout?" začal mu vysvětlovat. Všechno tohle oživovalo i vzpomínky na jeho matku, což bylo stále bolestivé.

Lee si lehl a přitáhl si ho k sobě, sevřel ho pevně do náruče a jemně ho políbil do vlasů. „No tak, byl jsi ještě malý kluk. To sis přece nemohl pamatovat, Nicku." Věděl, že s těmito vzpomínkami se Nick bude muset popasovat sám. Šedý poník byl v jeho minulosti zarytý více, než kdokoliv tušil a předpokládal. Sám to nevěděl, Madam Ormah mu taky podávala jen kusé informace.

„Jak ti vůbec je?" zeptal se ho a zlehka se dotkl jeho tváře a pak se podíval na jeho modrá zápěstí. Nick sykl a ohnal se. 

„Promiň," zasmál se Lee. „Zahojí se to," poznamenal. Tohle ano. Rány na těle mizí dřív než rány na duši. „Báli jsme se o tebe. Byl jsi v hrozném stavu, když jsme tě osvobodili. A jednu chvíli.....bál jsem se, že umřeš." Nick si na to vzpomněl. Jak ho Lee držel, na jeho hlas. 

„Nikdy jsi mi neřekl Nicholasi," poznamenal a Lee se usmál. „Prostě mě to v té chvíli napadlo. Normálně ti tak nikdo neříká, tak jsem doufal, že se budeš soustředit na mě a ne na něj."

Jenže to nebyla jediná otázka, která Nicka trápila. Chtěl vědět, kdo ho vlastně unesl a proč. „Co ti teď řeknu, vím všechno od Madam Ormah. Jmenoval se Henry Dupoint. Před pár lety, no, vlastně ještě dřív, než jsem se dostal na oddělení, by na nějakou dobu součástí společenstva u Šedého poníka. Byl to idiot, ale měl jednu výjimečnou vlastnost, protože dokázal manipulovat s myslí lidí. Vlastně tím byl i dost nebezpečný. Jenže jediný důvod, proč se chtěl k místnímu osazenstvu přidat, byl, že se chtěl za každou cenu dostat k portálu. Samozřejmě se mu to nepodařilo a když to místní zjistili, vyhnali ho. Na pár let se po něm slehla zem, až doteď," vysvětloval mu Lee. Jenže, to stále Nickovi nedávalo tak úplně smysl.