Hostinec U Šedého poníka - případ šestý

Kapitola čtvrtá

Ztratil řeč. Nedokázal jí ani odpovědět, hrdlo se mu stáhlo bolestí a v mžiku se mu před očima objevil obraz její smrti, zoufalý smrtelný křik plný bolesti mu zněl v uších. Bylo tak intenzivní, až mu hrkly slz do očí.

„Já...." Sotva se zvládl nadechnout, natož ze sebe vypravit kloudného slova.

„Ale no tak," laskavě se na něj usmála, „to bude v pořádku." Přistoupila k Nickovi, a něžně ho pohladila po tváři.

„Neboj se. Vítej zpět, Nicholasi."

Větší šok už to pro něj nemohl být. Hlavou mu šlo tisíce myšlenek.

Jak to, že mě zná? Jak to, že zná moje jméno? 

A proč měl tak obrovský, vtíravý pocit, že už tu někdy byl?

„Lee?" chtěl se jen ujistit, že je tam s ním, někde poblíž, protože svět se s ním začal točit jako na kolotoči. Ta krásná tmavovlasá postarší žena, v batikovaných šatech, s pečlivě pletenými copánky s korálky a hnědýma laskavýma očima se na něj usmívala, a bylo vidět, že jeho reakce ji nikterak neudivila. Ovšem, kdo by nebyl překvapený, když přijde na naprosto cizí místo a vítají ho jako starého známého. Někdo pevně stiskl jeho paži.

„Pojď, sedneme si." Na chvíli mu všechno splynulo v barevnou mlhu. Je to snad sen? Sen, ze kterého se zase za chvíli probudí. Doma, nasnídají se a půjdou do práce. Jedna z jeho šílených nočních můr, která brzy zmizí, skončí .....

„Nicku," zatřásl s ním jemně Lee. Nebyl to sen. Z tohoto se nemůže probudit, ani kdyby chtěl. Seděl v tom hostinci, u jedné ze zadní lavic, Lee vedle něho a žena z jeho snu se na něj pořád něžně usmívala. Její oči zářily a cítil z nich teplo a přívětivost. A stále ho držela za ruku.

„Tak, už je to v pořádku. Určitě, to bude dobré, trošku si popovídáme a já ti všechno vysvětlím. Ještě tě bolí hlava? Ach ano, určitě musí, jsi celý pobledlý. Nu, počkej, to napravíme, napravíme to, neboj se," stále se usmívala a vlastně ani nepotřebovala jeho odpověď. Prostě položila otázku a hned na ní odpověděla. Snad mu četla myšlenky nebo velice intuitivně vytušila odpověď.

Zvedla ruku a zamávala na človíčka, který se vzadu motal kolem regálů s voňavými bylinkami. Menší, postarší, ale očividně vitální mužíček ihned přiběhl.

„To je Kejchavej Sam," představila Nickovi žena mužíka, který nedokázal pořádně postát a stále se mírně nervózně kolébal ze strany na stranu.

„Tady našeho přítele bolí hlava, že mu namícháš něco dobrého, aby se mu ulevilo?" otázala se žena Kejchavýho Sama a ten jen rychle přitakal.

„Vím, vím, vím," odvětil jí rychle, podíval se uznale na Nicka a byl v mžiku pryč. Ale co věděl, to Nick netušil.

Byl večer otázek a odpovědí.

„Takže Nicku, dovol, abych ti představil Madam Ormah. Naše vědma a jasnovidka, kartářka a orákulum v jedné osobě," usmál se Lee. Nick se chtěl taky usmát, ale nějak mu to nešlo. Aspoň kývl hlavou. Na to mu síla zůstala. Jeho mysl se zoufale snažila pochopit, co se to tu vlastně děje. Maličký mužíček s prazvláštním jménem Kejchavej Sam přinesl ke stolu tác s třemi velkými hrnky a jeden z nich postavil před Nicka. Aromatická vůně Nicka příjemně pošimrala v nose a už první nádech mu ulevil od bolestí hlavy. Jako zázrakem.

„Namíchal jsem ti speciální směs z bylin," naklonil se k němu Kejchavej Sam a tajemným hlasem mu pravil: „vypij to, pomůže ti to. Tohle, mladíku, je vodzkoušený." Už první doušek vlil Nickovi do žil energii a sílu. Ještě by ho zajímalo, na kom si to už Kejchavej Sam odzkoušel, a co to s dotyčným udělalo, ale netroufal se zeptat.