White Blood | Klaus Mikaelson (český překlad)

Kapitola třicátá

1967 — Manhattan, New York

    Myšlenka na ztrátu Gianniho se Eleanor Fraserové neustále připomínala. Jakmile začala vietnamská válka, připojil se k ní jako první, Nikolas Nakov—který přijal příjmení svého adoptivního otce—brzy poté. Poslední dva roky měla Eleanor strach o chlapce, kterého brala jako syna, a napjatě čekala, až na její přední dveře zaklepou dva vojáci v uniformách třídy A. Používala starosti jako svou vlastní osobní vůni, jako drahý parfém koupený ve Francii.

     Eleanor zhluboka dýchala, když ze své komody vzala hromadu dopisů, z nichž byl každý napsán chaotickým, letmým písmem Gianniho. Posílal samozřejmě dopisy, z nichž každý jí poskytl příběh o tom, co se děje v místech, kde byl ve Vietnamu. Každá obálka obsahovala několik stránek, různé papíry s různými daty, některé potřísněné zaschlou krví, které mohly patřit jemu nebo někomu jinému. Posledně, co slyšela o Giannim, mířil do vnitrozemí Dak To, vesnice, která sousedila s Vietnamem, Laosem a Kambodžou.

    „Jak dlouho se tu schováváš?" Elijahův hlas prolomil ticho její ložnice. Stál u dveří, ruce za zády a hlavu vztyčenou.

    Položila hromada dopisů zpět na své místo a usmála se na něj. „Já jen..." Neexistovala žádná výmluva, a tak nechala úsměv spadnout a z úst jí unikl povzdech. „Nechci jít do města, Elijahu. Žiji tu tak dlouho, že si myslím, že jsem viděla každý centumetr." Byla její výmluva.

    „Víš, že zrovna teď, když mluvíme, staví se toho víc, že?" Vešel dovnitř, blíž k ní, pohled se mu přesunul na hromadu dopisů. Když přikývl, na rtech se mu objevil malý úsměv. „Je to tím, že jsi viděla celé město, nebo si děláš starosti?"

    „Jsem vyděšená," odpověděla pravdivě. „Elijahu, je to jen kluk."

    „Upír," opravil ji. „I když si to nechceš připustit, je považován za muže i upíra a o tři roky starší než ty."

    Protočila očima, ale pak si povzdechla. Pomalu se posadila na postel a položila si ruce do klína. „Vychovávala jsem ho od jeho sedmi let," řekla. „Sledovala jsem jak roste z chlapce v mladého muže, v něco mnohem většího, než jsem si dokázala představit. Věděla jsem, že kdybych měla někdy biologického syna, chtěla bych, aby byl přesně jako Gianni, kromě jeho myšlenek ohledně války. Myslí si, že válka je hra; kolik nepřátel mohu zabít zuby i zbraní?" Otočila se k Elijahovi a smutně se usmála. „Má deník se značkami, víš. Každá značka je někdo, koho zabil, člověk bez tváře. Žádný z nich nemá jméno, protože je zná zpaměti, pronásledují ho. Myslí si, že na to zapomínám, ale já sledovala, jak vyrůstá; vím, kdy lže a kdy něco tají."

    „Opravdu ho považuješ za svého syna," řekl Elijah užasle. „Ví o tom?"

    „Doufám, že ano," usmála se. „Pokud ne, odvedla jsem strašnou práci při jeho výchově." Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila, a pak si zkousla spodní ret. „Někdy, Elijahu, přemýšlím, jestli jsem odvedla dobrou práci při jeho výchově."

    „To jsi odvedla," řekl Původní s malým úsměvem na rtech. „Tenhle kluk je směsicí tebe a Thomase, lidí, kteří se stali jeho rodiči. Díky Thomasovi je voják, muž, který se ničeho nebojí. Díky tobě je milenec, chlapec, který by pro to, čemu věří, udělal cokoli. Perfektní směs."

     Úsměv se jí objevil na rtech, když se jeho slova zabořila jak její mysli, tak do její hrudi. „Chválíš mě?"

    Elijah se zasmál a pokrčil rameny. „Možná ano," řekl a strčil ruku do kapsy. „Nebo možná s tebou jen mluvím proto, abys neslyšela, jak se otevřou přední dveře a dovnitř vejdou lidé.