White Blood | Klaus Mikaelson (český překlad)

Kapitola desátá

1872 — Paříž, Francie
    Jedna věc byla pro upíra, ať mladého či starého, euforická, a tou byla krev. Krev, ingredience jíž byla vázána k životu a smrti, měla na jazyku Eleanor Fraserové nádhernou chuť. Byla to kovová chuť, trochu slaná, ale sladká. Ach, to byla ta nejsladší věc na světě pro upíra. Bylo to jako jíst kousek čokolády nebo kousek čerstvě vyrobeného bochníku chleba nebo kousek sladkého koláče, na který jsi dlouho čekal. Krev byla pro Eleanor Fraserovou jako lahodné ovocné koláče, které snědla na lodi při cestě do Paříže.

    Mladá upírka se odtáhla od své poslední oběti, mladého muže, který na ní narazil, když se krmil jinou ženou. Muž padl na zem mrtvý a Eleanor tiše zasténala, když si paží otřela krev z úst. Olízla si své rty, naklonila hlavu dozadu a užívala si krve, která jí stále zbyla na jazyku.

    „Stále máš hlad?" zeptal se zpoza ní jemný hlas. Otočila hlavu a spatřila Klause stojícího u zdi se zkříženými pažemi.

    „Ano," odpověděla a téměř lapala po dechu. „Chci víc, Klausi. Chci víc krve."

    Původní se zasmál a přistoupil k ní. Přejel palcem po jejím spodním rtu, pak z něj nasál červenou tekutinu, a přitom na ni s malým úšklebkem zíral. „Nyní, lásko, víš, že na sebe nemůžeme přitáhnout veškerou pozornost."

    Při jeho slovech se Eleanořina tvář změnila. Už nevypadala jako člověk, ale upír v ní se prosadil a zasyčel na Klause. Oči měla rudé, zuby jí vyčnívaly z dásní a žíly pod očima se boulily. Aniž by si uvědomila, co dělá, chytla Klause za hrdlo a přitlačila ho ke zdi. Původní se zasmál a pobaveně pohodil hlavou. „Dobře," řekl jí a ušklíbl se. „Nechť tě ovládne tvůj hněv, Eleanor. Řekni mi, lásko, co je to, po čem teď nejvíc toužíš?"

    „Krev," zasyčela a rukou ho pevně stiskla na krku. Upíra to jen rozesmálo. S lehkostí ji dal ruku pryč a přitlačil ji k druhé zdi. Byli v uličce, malé uzavřené uličce, která byla plná odpadků, nyní krve a mrtvých těl. Bylo to malé, ale bylo to jediné dostatečně tmavé místo, kde se mohla Eleanor krmit, aniž by se někdo objevil.

    „Krev," zopakoval Klaus a prsty jí mírně sevřel kolem krku. Jeho prsty se jeden den po druhém zvedly a spadly, když se zvedl následující. Bylo to, jako by se rozhodl klepat prsty na kůži jejího krku, dráždit ji zimou. „Chceš krev."

    Přikývla a olizovala si rty. V tu chvíli se cítila jako posedlá bytost. Nemohla myslet na nic jiného než na krev, nechtěla nic jiného než krev. Nevadilo jí, že Klaus byl tak blízko až ho mohla cítit, protože pomyšlení na chuť krve bylo to jediné na co mohla pomyslet. Bylo to v jejích myšlenkách, na jejím oblečení, na těle těch, u kterých úzkostlivě čekala, až odejdou.

    „Bože," zasmál se Klaus, kvůli čemuž ji donutil se soustředit na něj. „Vytvořil jsem dokonalé, malé monstrum." Naklonil se k ní, ušklíbl se a užíval si pohled na Eleanor Fraserovou pokrytou krví. „Perfektní," vydechl proti jejím rtům.

    „Ne," řekla Eleanor a snažila se odvrátit pohled. Bez ohledu na to, jak moc se snažila, měla oči přilepené k jeho, někdy sklouzly dolů k jeho rtům. „Udělal jsi ze mě démona, Klausi, ne monstrum."

    Zasmál se. „Perfektní, malý démon," přemítal a dal ji na stranu blonďaté vlasy z obličeje. „Jaké úžasné stvoření jsem stvořil."

    „Proč?" Málem se zakuckala, jeho dotek mátl každou buňku v jejím těle.

    „No, chtěl jsem něco udělat, vytvořit, něčeho dosáhnout, čehokoli," odpověděl s úšklebkem a naklonil hlavu na stranu, zatímco si jeho ruka hrála s dlouhými prameny jejích vlasů. „Něco, čeho se nemůžu nabažit. Pak si přitančíš do mého domu, v rukou tvé matky, vyděšený pohled v těch hezkých, malých, modrých očích. Tehdy jsem si uvědomil, že jsi dokonalý exemplář, Eleanor, dokonalý člověk, z kterého se mohl stát upír. Dokonalý člověk, jehož lidskost by mohla být zahozena při pomyšlení na krev, při pomyšlení na moc a chtíč. Jaký jiný dokonalý kandidát než dívka, která byla vychována v katolickém sirotčinci?"