White Blood | Klaus Mikaelson (český překlad)

SPECIÁLNÍ KAPITOLA

BYL NEBYL JEDEN SEN
NEW ORLEANS, LOUISIANA — PŘÍTOMNOST
NEFIKCE OD K. WILLA

    Klaus Mikaelson nerad snil. Došlo to až do bodu, kdy přestal spát. Sny byly pro původního hybrida hloupé, malé hloupé věci, o kterých si myslel, že si nezaslouží. Ve skutečnosti to pro něj nebyly sny, ale noční můry. Protože v každém z nich byla jedna malá postava, které se nemohl zbavit; stejnou zlatovlasou modrookou dívku, kterou poprvé potkal jedné příšerné noci. A pokaždé když se objevila, měla na sobě jiné oblečení které nosila po celou dobu snu.

    Když se poprvé objevila, měla na sobě bílou noční košili, se kterou se objevila na jeho prahu. Noční košili měla špinavou a zakrvácenou pod pasem, nohy měla taky od krve. Když ji tak uviděl zatajil se mu dech v krku. Věděl, co se stalo, znal důvod, proč měla nohy a šaty potřísněné krví. Pomohli zabít muže, který to udělal, dovolil jí, aby se z něj napila a utrhla mu hlavu. Litoval jen toho, že ten muž nebyl mučen, nebylo mu dovoleno cítit bolest, kterou cítila ona. Kdyby to bylo na něm, zmrzačil by toho může, polámal by mu kosti, utrhal mu nehty—zabil by ho co nejpomalejším způsobem. Ale ona ho zabila. Roztrhal její nevinnost a dal jí za to dvě zlaté mince a ona ho zabila. Pomstila se sama, při pití jeho krve mu urvala hlavu z těla.

    Podruhé se mu zjevila na lodi v nových modrých šatech a vlasy jí padaly na ramena. Posadila se na pohovku, nohy zvednuté vedle sebe, ruku položenou pod bradou. Její modré oči ho sledovaly, když se pohyboval.

    Potřetí to bylo v guvernérově sídle, kde pro ni uspořádali uvítací párty. Měla na sobě tmavě modré šaty a náhrdelník, který jí dal, pěkně spočíval na jejím bledém krku. Zlaté prameny jejích vlasů dokonale padaly dolů, držely je perlové sponky a vypadala tak roky starší, než ve skutečnosti byla. Její modré oči ho sledovaly, když se pohyboval mezi ostatními, vzdálila se od něj, když se snažil přiblížit. Když si myslel, že se konečně dostal natolik blízko, aby se jí dotkl, zmizela.

    Když jí uviděl počtvrté, měla na sobě ty těsné modré šaty a zírala na něj přes uličku v Paříži. Zamrkal a její vzhled se změnil. Stála před ním s roztrhanými šaty, zakrvácenými ústy a krkem, divokými vlasy a v očích tančící šibalský záblesk. Věděl, co se stalo to bylo, za změnu jejího vzhledu, prakticky cítil, že se to děje právě v tu chvíli. Udělal by krok vpřed a ona by zmizela a on by se probudil.

    Když ji viděl popáté, měla na sobě šaty Grace Kellyové, které jí zmenšovaly pas a zvětšovaly hrudník. Vlasy měla tmavší, trošku hnědé, z nichž vystupovaly části blond. Ty šaty dobře znal, chtěl je z ní strhnout a vzít si ji na stole, jakmile ji v nich uviděl. Tentokrát stála před ním. A když po ní sáhl, jeho ruka skončila na jejím malém pasu a druhá na její tváři. Přitáhl si ji k sobě a políbil ji, tvrdě, drsně a vášnivě. Přesně jak tu noc chtěl. Způsob, jakým se její rty spojily s jeho, ho rozechvěl, rozpálila se mu krev a srdce mu tlouklo.

    „Co je to?" slyšel, jak se ptá, i když se líbali.

    „Růže," odpověděl. „Slyšel jsem, že muži dávají ženám květiny... Uvidíme se zítra večer, Eleanor."

    Tu noc znal, zapamatoval si ji a přehrával ji znovu a znovu v temné noci. Byla to noc, kdy ji po osmdesáti letech poprvé uviděl, noc, kdy byly její rty nejlíbivější v té barvě červeného jablka.

    Když se od ní odtáhl, zmizela.

    Když ji viděl pošesté, měla na sobě ty šněrovací růžové šaty, díky nimž se její pas zdál ještě menší. Znal ty šaty, protože je strhl z jejího těla a dovolil, aby se na podlaze jeho ložnice staly cáry. Tehdy se usmála a přešla k němu, položila mu ruku na tvář. Ale neřekla nic. Probudil se dřív, než zmizela. Elijah stál před ním s očima plnýma zmatku. Řekl mu, že se třásl ve spánku, mumlal jméno. Původní hybrid mu zalhal a řekl, že to nic není—lež se pro něj stávala příliš obvyklou.