Last Fight

18.

KATHRIN

Znovu jsem se do práce dostala unavená. Víc než den předtím. Do dvanácti večer jsem vysvětlovala vymyšlenou situaci s Maxem a omlouvala se dokonce i doktorce Pageiové, že jsem na omluvenku zapomněla. A ta téměř nikdy neřešila telefonicky chyby nebo problémy pracovníků nebo vyvrženců.

Najednou, když ji někdo páchá potíže v podobě zrad, je fungováním centra a postupem práce svých pracovníků extrémně zaujata.

Nestačila jsem se ráno ani spojit s Felipem, abych se ho zeptala, jestli Ester a Alex dorazili v pořádku. Musela jsem spoléhat na to, že to zvládli.

Když mě ale jako první v budově ZLOSINu, přivítal ranní rozhlas, aby se pracovníci dostavili do zasedací místnosti, dostala jsem vážný strach, že to nezvládli, ale že je zajali a bude se teď řešit jejich trest. Najednou jsem se cítila vzhůru jak dlouho ne. Adrenalin se mi rozehnal po celém těle. Snažila jsem se ale udržet svou roli.

U dveří a v místnosti jsem byla mezi prvními a napjatě čekala, až se doktorka dostaví. V místnosti bylo vše stejné jako den předtím, jen tam nebyla skupinka doktorů a tabule nebyla v provozu. Chyběl tu i Janson, který nedorazil ani s doktorkou plnou energie s úsměvem na rtech.

Přišla načas s modrou složkou v ruce. Tu si rozložila na pultu před sebe, přisunula si k ústům mikrofon a než spustila, přerovnala si některé papíry.

„Hned na začátek bych vás chtěla požádat, abyste, a přednostně v těchto časech, nahlašovali všechny důležité úřední věci včas." Očividně narážela na včerejší půlnoční rozhovor. Dokonce se na mě i na chvíli podívala. Asi očekávala, že se budu tvářit poníženě nebo snad provinile.

Můj výraz byl kamenný. Snažila jsem se skrýt nervozitu a nedokázala do toho předstírat, jak mě toto nedorozumění, díky kterému teď bude mít ZLOSIN o jednoho špeha v budově více, mrzí.

„Nepodařilo se nám zatím nalézt ani jednoho z našich dětských vojáků nebo subjektů, ale kvůli tomuhle jsem vás sem nesvolala." Když doktorka Pageiová vypustila tuto zprávu z úst měla jsem co dělat, abych se udržela a na místě si neoddychla.

„Jeden z našich nejlepších týmů ve našem výcvikovém táboře za mnou včera přišel s taktikou, která by nám mohla pomoci vylákat subjekty a zběhy ven a nalákat je do pasti."

Líbilo se mi, jak vyvržencům doktorka Pageiová říkala dětští vojáci. Snažila se zachovat honosný název něčemu, co honosné nebylo.

Vyvrženecké centrum bylo plné dětí, kteří sem byly systémem vhozeni, protože jim sloužilo jako náhradní domov.

Děti bez domova, kterým zemřeli rodiče na erupci, se to tu jen množilo. Stejně tak i dětmi, které si ZLOSIN vyvolil na testy, ale pak je nevyužil a nevrátil je rodičům, protože se jich buď zřekli, nebo dávno zemřeli. Dále sloužilo jako dětské vězení a pasťák pro ty, které v době vzniku ZLOSINu proti systému chtěli bojovat a klást odpor.

Tito chudáci rádi pokoušeli štěstí. Které v zásadě měli. Byly to děti, které nepřišly o své rodiny, ani nebyli ZLOSINem sebráni. Tohle štěstí ale vyprchalo ve chvíli, kdy je při rebelských činnostech přistihli a jejich částečná svoboda skončila úplně. Rodiny ztratily a byly odvedeni. A to jen protože chtěly bojovat za správnou věc, ale špatným, a především zbrklým nepromyšleným způsobem.

Některé děti neudělaly tuhle zbrklé rozhodnutí. Vážily si toho mála, co mají a raději se rozhodly neklást odpor. Byla samozřejmě jen otázka času, než je tento svět semele. Znala jsem několik dětí, kteří nesouhlasili s myšlenkami ZLOSINu ani trochu ale naučili se to skrývat.