Last Fight

8.

Jsem tady po dlouhé době. U tohoto dílu zatím nemám téměř žádné ohlasy a proto nevím zda mám ještě počkat a nebo skončit.

BECA

Něco projelo celým mým tělem a třáslo to se mnou ještě dobrou minutu. Bolelo to. Elektrický šok. Někdo do mě pustil elektřinu.

Prudce jsem otevřela oči. Něco bylo jinak. Něco bylo hodně špatně. Hrozně mě třeštila hlava a bolel týl. A nebyl to následek elektrického proudu, který do mě pustili. Ani následek otřesu mozku, který si pamatuji, že jsem měla, na žádné jiné detaily jsem si však nedokázala vzpomenout.

Ne. Tohle bylo jiné. Najednou jsem rozeznávala vše. Jak jsem ze spáleniště věděla prošedivělý muž přede mnou byl Janson. Vytanula mi však nová, čerstvá informace. Janson je jedna z pravých rukou doktorky Pageiové. Věděla jsem, že jsem na základně ZLOSINu v Denveru, protože tohle byla jediná základna, na které elektrické křeslo měli. Věděla jsem, že Denver je poslední relativně bezpečné město na zničené planetě.

Z přívalu informací se mi točila hlava, a to to byl zatím jen zlomek informací. Vykřikla jsem bolestí i překvapením.

„Copak?" ozval se Janson. Vzpomněla jsem si, že se mu mezi dětmi vždy říkalo krysák. „Bolí?" A to kvůli jeho specifickému úsměvu připomínající krysu, který vyplodil, když se smál mému utrpení. Probodla jsem ho pohledem. Seděl uprostřed místnosti na bílé židlí, která budila dojem, že se v celé bílé místnosti vznáší. Byla tu bílá stěna i bílá kachličková podlaha a na stropě bylo bílé silné světlo. Kousek od mého křesla byl i bílý ovládací stůl. Jediné, co v místnosti nebylo bílé, bylo červené tlačítko, kterým jsem věděla, že mě může Janson v okamžiku usmrtit. A pak kožené hnědé pásky obmotané kolem mých rukou, abych neutekla.

„Není to příjemné vědět najednou vše, viďte," pochechtával se mi.

„Vám by se líbilo nevědět nic a najednou si pamatovat všechno?" Odsekla jsem. „Pamatovat si najednou i věci, které jste chtěli zapomenout, a ještě k tomu intenzivně?"

„Jenže můj problém to není," provokoval. „Pojďme si ale ujasnit, že otázky tu budu klást já."

Obrátila jsem oči v sloup. „Skvělé, jak si spolu budeme hrát teď?" Pochmurná depresivní nálada ze mě opadla a já se přinutila se vzchopit.

„Nijak jak by se vám líbilo, věřte mi." Znovu ten úšklebek. Janson přešel přes místnost k ovládacímu pultu. Zastavil se u červeného tlačítka a přejel po něm prstem. Projela mnou vlna zděšení, ale nedala jsem to na sobě znát. Janson si se mnou hrál.

Pokud mi před chvílí říkal pravdu, a chtěl po mně opravdu nějaké informace, zabít mě by se mu moc nevyplatilo.

„Asi víte, o co tu jde," začal nenuceně.

„Ehm ne," přisvědčila jsem. „Jsem vzhůru minutu a mám aktuálně v hlavě trochu bordel, takže mi zkuste přiblížit s čím pak zase nejste spokojený." Sice jsem Jansona popichovala, ale rozhodně jsem nelhala. Nevěděla jsem, o co jde.

„Vaši přátelé někam zmizeli a my chceme vědět kam," vysvětlil.

„Jak to mám vědět?" Odsekla jsem. „Jestli si to nepamatujete, sebrali jste mě a oni zůstali na spáleništi. Jak můžu vědět, kde jsou?" Bylo až podivné, že jim nemusím lhát a říkám jen pravdu. Možná bych si mohla něco vymyslet. Pomyslela jsem si.

„Museli jste přeci plánovat, kam zamíříte dál," Janson se nevzdával potřeby odpovědi. „Nemohli jste zůstat na Spáleništi namačkané na sebe jako krysy."