Last Fight

2.

DĚKUJI ZA 1K PŘEČTENÍ NA MANY DAYS. PO TÝDNU JSEM TU S DALŠÍ KAPITOLOU, KTERÁ JE NA ROZDÍL OD TÉ PRVNÍ TROCHU KRATŠÍ.

HARRIET

Ochladilo se. Kabát, který nám dala Kathrin, se mě snažil zahřát, jak nejvíce to šlo. A možná se mu to i dařilo, jenže jsem byla v šoku tak moc, že jsem se nedokázala přestat klepat. Byla jsem vyčerpaná, hladová a zoufalá ze selhání.

Na Spáleništi jsme přebývali celý den. Nezjišťovala jsem proč, ale Kathrine nás uklidňovala, že jsou všichni v pořádku a brzy si pro nás přiletí. Nyní se už setmělo a světlo nám poskytoval plápolající oheň. Vytvořili jsme ho z některých hořících trosek uprostřed tábora.

Hodinu, co hodinu jsem byla nervóznější, jestli se zvládli dostat pryč, až už to bylo kamkoli. Jestli je nenašel a nezajal nebo hůř nesestřelil ZLOSIN. Ani nemluvě o tom, kdyby byly děti ve skutečnosti zrádci a unesli zbytek, který nebyl zajat. Nedávalo mi, ale moc smysl, proč by to dělali, když nám po celou dobu boje pomáhali. Ale po Teresině zradě bych ani neměla problém uvěřit, že jsme ztratili i je.

V žilách mi koloval vztek. Byli jsme už v bezpečí a úspěšně se ukryli před ZLOSINem. Ale uvěřili jsme Terese, a to byla chyba. Znovu nás zradila a tentokrát za to zaplatilo životy a domovem několik vojáků pravé ruky a několik imunních, co zde žili v domnění, že jsou konečně zachráněni. Ti, co přežili, posedávali na zemi a odpočívali. Všichni vypadali neobvykle vyčerpaně a sklesle tak jako já.

Cítila jsem se provinile. To my jsme ji sem přivedli. Měli jsme ji tenkrát na Spáleništi nechat. Nevěřil ji skoro nikdo. My se Sonyou jsme ji věřili jen částečně. Zradila nás, ale vypadala, že ji to opravdu mrzí a že se polepšila, zvlášť protože si myslela, že je Thomas mrtvý. Přeci jenom nám tvrdila, že ji ZLOSIN taky vyhrožoval, a že je na tom tak jako my. Ale byla to jen další z jejích přetvářek. Neměli jsme tomu podlehnout a dávat ji další šanci. Jestli ji ZLOSIN vyhrožoval dál nebo ne, byla už s námi a ZLOSIN už neměl jak ublížit ji ani Thomasovi, protože o naší poloze nevěděli.

Vyčerpaně jsem se sesunula k zemi. Bolelo mě srdce a chtělo se mi brečet. Unesli Becu. Mary byla zraněna a bůh ví, jestli pořád žije. Aris na tom byl možná i hůř. V momentální situaci jsem se už modlila, aby dorazili v pořádku.

„Teď už vám vážně věřím, že nejste se ZLOSINem," něčí hlas mě vytrhl z myšlenek a polekal mě. Stál tam ten tmavovlasý chlapec Thomas. „Promiň, že jsem se choval jako idiot, a tolik na vás řval. I na Arise," odmlčel se. Poslouchala jsem ho jen na půl ucha.

„Nezasloužili jste si to," pokračoval, po chvíli když jsem stále nic neříkala. Snažila jsem se ho ze všech sil vnímat, ale byla jsem unavená.

„Každý někdy udělal chybu. Já taky nebyl zrovna svatoušek. Taky jsem se ZLOSINem spolupracoval. Dokonce pracoval a byl jsem jeden z těch, co vymysleli Labyrintové zkoušky."

Prudce jsem se na něj otočila. Po vypuštění této informace jsem se na něj začínala více soustředit. Thomasovi bylo něco okolo šestnácti let, takže testy musel vymyslet jako velmi malý a jakkoli byly testy smrtící a nelidské, byly přeci jenom geniální a nikdy by mě nenapadalo, že by to dokázalo vymyslet malé dítě. Nedávalo mi, ale smysl, proč by poslali dovnitř Labyrintu někoho, kdo ho sám vytvářel. Měl snad fungovat jako jakýsi sledovací subjekt uvnitř Labyrintu?

„Když jsem viděl, co za frasárny, ostatním ZLOSIN provadí, tak nějak jsem se vzbouřil a šoupli mě tam taky," pronesl, aby zamezil mé otázce. „A teď jsem tady." Přejel pohledem krajinu a povzdechl si. „Připraven to těm šmejdům vrátit ať mě to bude stát cokoli. Chci dostat Minha a Winstona zpět," oznámil pevným hlasem a já pochopila, že mu nikdo toto rozhodnutí nevezme. Prohlásil to tak přesvědčivě. Jako by to bylo lehké. Bylo mi líto, že i jim unesli přátelé.

„A jak to jako hodláš udělat?" Povytáhla jsem obočí. „Je to sebevražda. Chceš se postavit proti největší a nejmocnější korporaci, co na tomhle světě zbyla a to jen abys zachránil dva své kamarády? Taky nám někoho odvezli a moc ráda bych ji získala zpátky, ale tohle je docela šílenost nemyslíš?" Natočila jsem se k němu. Byl opřený o jedno z aut, co zbylo nevybuchlé. Ruce měl zkřížené na prsou, a i když vypadal moc unaveně, ostatně jako každý tady, bylo vidět, že jeho nápad mu z hlavy nikdo nevezme. „Už ses někomu se svým geniálním plánem pochlubil?"

Uchechtl se. „Jo. Newtovi. A řekl mi to stejné, co právě teď ty." Pomalu se ke mně otočil. Musel sklopit zrak, protože jsem seděla rozpláclá v písku. „Nežádám vás, abyste se mnou šli, ale já je zachráním. Za každou cenu."

Udivením jsem měla pootevřenou pusu. Thomas mě udivoval. Nikdo mu nedokázal rozmluvit jakou šílenost se chystá udělat a on si šel tvrdě za svým. Byl tak sebevědomí, že mě jeho výstup skoro přesvědčil, abych šla s ním. V jeho podání znělo získání přátel od ZLOSINu jako hračka.

„Páni," vydechla jsem. „Tak to ti přeji hodně štěstí."

Thomas přikývl a dál sledoval okolní krajinu. Připojila jsem se k němu.

Hořící trosky tábora, mrtvá i živá těla rozmístěné po zemi a v dálce kráčící postavy s tmavými vlasy a očima jako temnými propastmi do hlubin pekla.