Last Fight

12.

SONYA

„Co teď?" Ozval se vedle mě Vince. Společně s Matthewem, Harriet a pár kluky ze skupiny A jsme seděli v chodbě pod drahou. Bylo tam znatelně větší teplo a světlo než v tajné místnosti.

Felipe, Bryce a Evie byli uvnitř. Hlídali, než se proberou členové ZLOSINské hlídky. Od času, kdy odešla Kathrin už uběhlo několik hodin. Bylo kolem poledne a my dostali pár tvrdých toastových chlebů jako oběd. Ani jeden z nás ale nedokázal nervozitou moc jíst. A to ani členové skupiny A, potom co jsme jim odvyprávěli, co jsem zase pokazila.

„Musíme počkat, jak to dopadne," ozvala jsem se. „Vážně doufám, že to stihla. Jestli jsem zase něco zvorala-," Harriet mě přerušila.

„Ona to zvládne," ujišťovala mě. Na spáleništi bojovala sice jen chvíli, ale byla vážně zdatná. Stejně jako ty děti." Musela jsem s ní souhlasit. Znali jsem odboj sice jen chvíli ale už nás ohromil, jak schopní jsou a jak moc si dávají pozor. Kathrin toho nebyla výjimkou.

„Ne já myslel," ozval se znovu Vince. „Co teď? ZLOSIN o nás ví a je jen otázkou času, než objeví i zbytek základen. Nedá se před nimi schovat. Je konec. A oni tolik z nás zabili a unesli. Co budeme dělat teď? Kam se schováme? Kam půjdeme?"

Nikdo mu neodpověděl, protože nikdo odpověď neznal. ZLOSINu se nedalo uniknout. Nikam nebo alespoň se dočasně. Byla to největší korporace světa a ze světa toho už příliš nezbylo, takže mít o něm kompletní přehled nebylo až tak složité.

I přes to jsme tu teď seděli a ZLOSIN o nás zatím nevěděl. Malá naděje tam byla, ale jak s ní dále zacházet, to nikdo nevěděl.

„Co kdybychom zabili doktorku Pageiovou?" Ozval se po dlouhé chvíli ticha černovlasý chlapec. Byl to ten, který na nás zaútočil na spáleništi, když se dozvěděl, že spolupracujeme se ZLOSINem a taky ten který se nám poté omluvil, že nespolupracujeme dobrovolně. Myslím, že se jmenoval Thomas.

„Jo, jasný, pohodička," prohlásil sarkasticky Matthew. „Jenom zabiješ největší osobu v tomhle světě v nejstřenější budově světa. Jednoduchý."

„Thomasi, ty ses snad zbláznil," ozval se Španěl Jorge. Byl v téhle místnosti jediný dospělý, ale my měli i přesto stejné názory jako on. Mentálně jsme tu kvůli ZLOSINu museli dospět už všichni.

„To je naprosté šílenství, hermano."

„Nějak to provést půjde. Stejně tam budu chtít jít zachránit ostatní, tak můžeme něco vymyslet u toho," prohlásil Thomas s naprostou sebejistotu a klidem v hlase. Nevěřícně jsme na něj třeštili oči, když se ozvalo. „COS TO ŘEKL, TY MAGORE?!"

Za černou pletnou se vynořil obličej Felipeho. Trochu jsem sebou při jeho výkřiku škubli. Nikdo nečekal ani že nás za plentou slyší a už vůbec bychom netušili, že se z ničeho nic takhle zapojí do rozhovoru. „To že jsem ti řekl, kde jsou, ještě neznamená, že se sebereš a půjdeš je zachránit!"

„Co můžeme ztratit?" Pohlédl mu s kuráží do očí, zatímco mi ostatní jsme ani nepípli. Přestože byl muž podobně starý jako my, vyzařoval z něj jakýsi dospělácký respekt. Z Thomase zas adolescentská blbost a odvážnost.

„Život?" Povytáhl obočí.

„Je jen otázka času, než nás tu ZLOSIN najde a jestli ne, jak dlouho tu vydržíme s tímhle jídlem?" Zvedl tvrdý toastový chléb to vzduchu a zamával mu s ním před obličejem. „Jasně, že nám sem může jídlo donášet ta doktorka, ale jednou bude ZLOSINu divné k čemu potřebuje tolik jídla, nemyslíš? Pokud vím, mají vše pod kontrolou a budou ji podezírat. Pokud ji už samozřejmě kvůli vám nepodezírají teď. Takže se tě zeptám ještě jednou. Co můžeme ztratit?"

Felipe neřekl ani slovo. Zíral na něj s pootevřenou pusou. Chlapec ho musel hodně překvapit tím, co právě řekl. Stejně jako překvapil nás. Ani my jsme nedokázali cokoli říct pro nebo proti. Thomas nám vzal slova z úst.

Měl pravdu. Všechno to byla jen otázka času a pokud má někdo z nás zemřít, stane se to a nikdo tomu nezabrání.

„Ten kluk se mi líbí," vynořil se vedle Felipeho Bryce a vstoupil mezi nás na chodbu. „Probrali se, takže tu přestaň čumět, jak kdyžs poprvé spatřil Tessu a zapluj dovnitř." Položil chlapci ruku na hruď a zatlačil ho do tmy. „Která z vás je ta, co ji kousnul ten rapl?" Zeptal se a prohlížel si každou z dívek zvlášť. Jeho obličej byl najednou soucitnější a zjihl, když krátkovlasá dívka, Brenda, zvedla ruku.

Seděla vedle Thomase. Vypadala unaveně a měla hlavu opřenou o jeho rameno.

„Budeme tě muset svázat a dát k těm dvěma," řekl a přiklekl k ní. „Mrzí mě to, ale kdybys tu zdivočela-."

Brenda pokývala hlavou, že souhlasí a rozumí a Thomas s Brycem ji postavili na nohy, aby ji odvedli do místnosti.

Jorge vyskočil na nohy, aby jim pomohl, ale Thomas ho zastavil a přikázal mu ať si odpočine. Španěl na něj děkovně kývl a znovu se posadil.