Last Fight

7.

SONYA

Probuzení bylo strašné. V místnosti byla tma a já byla tak rozespalá a unavená, že jsem rozlepené oči nebyla schopná udržet otevřené. Pořád jsem zase usínala. Někdo rozsvítil a já se jsem oči radši rychle zavřela. Světlo mě bodlo do očí, když jsem to nejméně čekala.

„Nemusíme spěchat, ale měli bychom vyrazit, co nejdříve." Bryceův hlas zněl, po všem tom tichu, hlasitě. Zaúpěla jsem.

„Vince je už vzhůru a sprchuje se. Můžeš jít po něm."

Nemusím ani říkat, jak rychle jsem se z gauče zvedla. Pomyšlení na sprchu mě motivovalo víc než cokoli.

„Ta dívka včera, ale říkala, že se můžeme umýt až zítra, aby nebylo moc podezřelé, kolik se plýtvá vody," vzpomněla jsem si sklesle. Musela jsem mu to ale říct. Bylo důležitější naše bezpečí než moje zasloužená sprcha.

„Už je zítřek," oznámil Bryce a zašklebil se. „Nechali jsme vás spát trochu déle. Nakonec vás budeme pašovat v noci. Je to pohodlnější. V noci je více chvílí, kdy můžeme hlídkám uniknout naprosto bez problémů."

„Vy vážně myslíte na všechno," uznala jsem překvapeně. Měli všechno perfektně promyšlené a zmapované. Museli ve ZLOSINu velmi tvrdě pracovat, aby si obhlédli tohle všechno a mohli zjistit, co vše je potřeba. Museli to plánovat roky. Hlavně museli všichni držet při sobě. Nedokázala bych si představit, co by s nimi bylo, kdyby je někdo z nich zradil nebo ho chytli. Oni taky určitě ne. Teď se to ale stalo. I přes tu všechnu přípravu je chytli a nevyšlo jim to. Ještě více to podtrhávalo jak velký a mocný ZLOSIN je. Neporazitelný. Myšlenky jsem stačila setřást dřív, než mě přepadla bezmoc.

„Máš tam volno," ozval se za mnou Vince a vytrhl mě z myšlenek. Trochu polekaně jsem se na něj otočila a přikývla. Vydala jsem se nahoru.

Mary a Aris spali vedle sebe. Ani oni nevypadali, že by se za posledních pár hodin pohnuli. Tentokrát je už nehlídala blonďatá dívka Ester, ale ta maličká dívka, na jejíž jméno jsem si nemohla vzpomenout.

„Máš v koupelně náhradní oblečení. Nemáme na půjčení jiné než ukradené ze základny, tak se nelekni, když na tom bude logo těch šmejdů," oznámila mi svým pisklavým hlasem. Pořád jsem přemýšlela kolik by ji mohlo být let. Vypadala hrozně mladě, ale i přesto ji mohlo být odhadem stejně jako mě.

„Děkuji," zašeptala jsem stejně jako předtím dívka, aby neprobudila spící, a zaplula do koupelny.

Shodila jsem ze sebe oblečení a vlezla do sprchy, jak nejrychleji jsem dokázala.

Spustila jsem nad sebou vodu. Okamžitě mě probrala. Cítit na sobě horké kapky vody bylo tak uvolňující. Dokázala bych tu stát po zbytek života. Smylo se ze mě všechna špína, která v černých čůrcích stékala do odpadu. Mé tělo bylo čisté. Mé svědomí však ne.

Jakkoli byla sprcha příjemná nebyla to realita. Až zase vystoupím ze sprchového koutu, vstoupím do světa zničeného erupcemi, plné krvelačných monster a korporace před kterou se nedá nikam uniknout.

Vypla jsem vodu a vystoupila na huňatý kobereček. Našla jsem čistý ručník a použila ho. Pak jsem hodila špinavé oblečení na své místo na hromadu, protože předtím jsem ho ve spěchu pohodila před kout. Čisté oblečení leželo na poličce vedle umyvadla. Černé kalhoty, šedivé tričko s černým logem ZLOSINu, zelená maskáčová bunda. Všechno na mě plandalo a oblečení mi až moc připomínalo to, co jsem měla v place. To bylo samozřejmě bez potisku, ale jinak se očividně dělalo stejné. Pro subjekty bez potisku, pro vojáky s potiskem, aby jim to stále připomínalo, komu slouží. Cítila jsem se v tom lehce odporně, ale byla jsem ráda, že mám alespoň čisté oblečení.