Last Fight

14.

VESELÉ VÁNOCE <3

MINHO

Beca usnula. Řekla, že ji třeští hlava, kvůli tolika návalu vzpomínek. Ptal jsem se ji několik minut na nejrůznější otázky.

Znala si mé rodiče? Ne.

Znali jsme se mi předtím? Ano

Kde to jsme? V Denveru

Co je Denver? Poslední největší a nejobyvatelnější město ovládané ZLOSINem.

Dá se odsud dostat? Je to nemožné. Tohle je nejstřeženější základna, co existuje.

Ano, ale dá se odsud dostat? Pokud by někdo vymyslel dobrý plán, možná.

Dokážeš vymyslet dobrý plán? Víš, jak tahle budova vypadá? Znáš tajné vchody a východy? Něco, co by nám mohlo pomoci? Ne

A co Teresa? Je mezi námi ještě nějaký zrádce? Byli. Teď už nejsou.

Nebyl tu Winston, takže jsem si neměl s kým povídat, ale po rozhovoru s Becou, jsem měl spoustu myšlenek, o kterých jsem mohl přemýšlet.

Přemýšlel jsem, jestli až těmito dveřmi bude vhozen i Winston, taky si bude pamatovat, a jestli budu další já. Chtěl bych si pamatovat.

Jen něco samozřejmě. Některé vzpomínky mě příliš nelákaly a bál jsem se jich. Bál jsem se bolesti, kterou by mi mohly způsobit.

Ale vzpomenout si, jestli je nějaká cesta, jak se odsud dostat, mě lákala ze všech nejvíc. Touha, se odsud dostat, ve mně ještě trochu zbyla. Nechtěl jsem umřít právě tady. Ne potom všem.

Věděl jsem, že ať je Thomas kdekoli, rozhodně se nevzdá a pokusí se nás zachránit, pokud se už dávno nepokouší, nějakým naprosto šíleným plánem. Šílené plány alá Thomas bylo něco, co jsem teď k smrti potřeboval.

Povzdechl jsem si a otočil se ne druhý bok. Zajímavé. Druhá část místnosti vypadala úplně stejně. Jak nečekané. Jediná malá odlišnost, byly kovové dveře, které jak jsme s Winstonem zjistili, vedly na toaletu.

Samozřejmě jsme ji při první příležitosti použili. Nebo spíše umyvadlo, abychom ze sebe aspoň trochu smyli písek a špínu ze spáleniště.

***

Trhl jsem sebou, když se dveře po několika hodinách; nebo minutách, o čase jsem přehled neměl; otevřely a jejich drhnutí o podlahu a skřípot mě probral z polospánku. Byla opět tma.

Vojáci z nějakého důvodu vždycky zhasínali, když sem vcházeli. Možná abychom neviděli, kdo sem vchází. Možná abychom se hůře rozkoukávali, co je venku. Možná jen aby tomu dodali typický tajemný a strašidelný ZLOSINský efekt.

Co kdyby se toho, ale někdy dalo využít? Postavit se vedle dveří, zkusit na vojáky zaútočit a utéct.

Srdce se mi při této myšlence roztlouklo. Došlo mi, že je to ale zbytečné. ZLOSIN tu má určitě kamery s nočním viděním, takže by celý pokus viděli a vojáky na to upozornili.

Zklamaně jsem se přetočil. Dveře zaklaply, Winston ležel uprostřed místnosti a já čekal, kdy si přijdou pro mě. Beca dál spala a vypadala, že se ani nepohnula z místa, jakoby ji hluk nijak nerušil.

***

Když uplynul nějaký čas, dveře se konečně znovu otevřeli a já se pomalu zvedal s nervozitou, že mě odvedou. Místo toho přistálo v místnosti něco kovového a dveře se znovu zavřely. Zjistil jsem, že jsem že je to obdélníkový tác s chlebem, sýrem a nějakým hráškem z konzervy.

Kdybych neměl hlad, jídla se pravděpodobně ani nedotknul. Takhle jsem ale už budil Becu i Winstona, abychom si jídlo rozdělili a najedli se.

Hned jakmile jsme, dojedli se dveře otevřeli znovu. Dovnitř vpadlo několik vojáků, kteří jakoby, čekali na chodbě s prstem na spínači na správnou příležitost. Několik těžkých bot zaklapalo o podlahu. Chvilku potom se mi ovíjely kolem rukou pouta. Snažil jsem se vysmeknout a bránit se, ale ve tmě jsem nic neviděl.

Když nás vojáci vyvedli z místnosti a jediné, co jsem viděl byly jen další a další dveře do dalších ubikací a vůbec nic zajímavého, zjistil jsem, že jediný důvod tmy, asi vážně muselo být z důvodu, aby nad námi měli vojáci větší kontrolu.

Nezkoušel jsem se bránit a utéct. Stejně by to k ničemu nebylo. Vzhledem k tomu, že jsem byl bůh ví kde a nevěděl kam mám jít.

Snažil se zapamatovat si kudy a kam nás vojáci vedou. Poměrně se mi to dařilo, protože jsem byl cvičený ze zapamatování si cest v Labyrintu.

Vzali nás do výtahu. Byli jsme v pátém patře pod zemí. Jak je tahle věc vysoká a hluboká?

Vyjeli jsem do nultého patra a prošli další betonovou chodbou bez oken. Vystoupali jsem pár schůdků, vešli do místnosti a rázem se objevili na pódiu s doktorkou Pageiovou, Jansonem, a několika doktory, přímo před zasedací místností plnou pracovníků ZLOSINu. Jejich klidný výraz mě rozčiloval a děsil natolik, že mě přemohl vztek a snažil jsem se vymanit ze sevření vojáka, abych si mohl každého z nich vychutnat zvlášť.

Voják byl ale silnější a já svázaný, takže jsem dostal jednu ránu pod koleno a rázem mlčel, když mi bolest projela celou nohou.

Když jsem si prohlédl tabuli pochopil jsem, proč tu jsme.

Jen jsem nechápal, kdo je černovlasá dívka, která byla držena doktorem vepředu před námi na pódiu. Nebyla to žádná z dívek ze skupiny B. Poznal bych ji nebo by mi alespoň přišla povědomá. Tohle byl někdo jiný.

Nepatřila mezi nás. Musela být zvenčí. Stejně tu ale byla.

Musela udělat něco, co se ZLOSINu ani trochu nelíbilo, aby tu klečela takhle zhroucená. Nějak jsem kvůli tomu zatoužil poznat, kdo je.

Pokud byla zvenčí, věděla taky jak se dostat dovnitř a ven.