Last Fight

3.

KATHRIN

Contritů jsem si všimla téměř příliš pozdě. Byl vůbec zázrak, že jsem si jich všimla. Byla tma a jediný zdroj světla nám byl oheň, od kterého příliš světla nešlo.

Skupinka monster šla od severní strany hor a mířila přímo k nám. Teď teprve začínalo být Felipeho zpoždění velkým problémem. Měl tu být už před půl hodinou, ale stále se odnikud neozýval zvuk přilétající helikoptéry. Komplikace se nevyskytly jinak bych dostala zprávu vysílačkou. Pokud tedy měli možnost, jak se k ní dostat. Nevěděla jsem, jestli je bezpečné se s ním teď spojit přes vysílačku. Pokud by byl někde nebo mluvil s někým, kdo by nás pak mohl odhalit, bylo by to opravdu nebezpečné. Jenže nám nic jiného nezbývalo.

Na zabití contritů jsme neměli potřebné vybavení, takže naší jedinou možností bylo se před nimi schovávat, a to bychom nevydrželi moc dlouho.

Je jen otázka času, než nás ZLOSIN odhalí, když zajali chudáka Tessu. Všichni v našem týmů jsou přímo odbojovými potížisty a všechny problémy jim procházeli zatím jen díky tomu, že jsou dobří a mají výcvik na vysoké úrovni. Jinak by se jich ZLOSIN dávno zbavil. Takže ať byl Felipe kdekoli, stiskla jsem tlačítko vysílačky a začala do ní mluvit. Byla trochu rozbitá. Musela jsem si na ni při boji sednout, ale pořád vypadala funkční.

„Felipe, kde vězíš?" Mezitím, co jsem zbrkle sháněla Corteze, mávala jsem na zbylé vojáky, kteří si contritů už všimli, aby odvedli děti do bezpečí. Většina na postavy totiž vyděšeně hleděla a nechápala, co jsou zač. Někteří už hrůzou padli do transu. Jen jedna dívka se prudce zvedla na nohy a vzdalovala se od nich. Byla to ta dredatá dívka, která se pořád pohybovala po boku Sonyi. V tom stresu jsem si nemohla vybavit jméno.

„Jsou tu ti zmutovaní šmejdi," naléhala jsem. „Potřebujeme už konečně vyzvednout." Neodpovědělo mi nic než radiový šum. Felipe neodpovídal. Tiše jsem zaklela a šla do pokrčení, aby mě contrité nezahlédli. Doufala jsem, že zprávu slyšel. Ať byl kdekoli.

Začala jsem promýšlet plán. V táboře byly tři auta. Všechna už po útoku bohužel nepojízdná, ale sloužily jako perfektní schovka.

Pomalu jsem se v podřepu plížila spáleništěm k první skupince dětí. Dredatá dívka a Thomas. Když jsem se za nimi vynořila, polekali se. Dala jsem si prst na rty. Nikdo ani nešpitl a contrité si nás nevšimli. Položila jsem ruku na dveře od auta a zatáhla. Z lehkého výcviku jsem věděla, že je daleko lepší otevřít dveře prudce a rychle než pomalu. Pokud by vrzali, budou více slyšet pomalým otevíráním. Pokynula jsem chlapci a dívce ať nastoupí do auta. Sedli si na přední sedadla a sklonili se tak aby je nešlo zahlédnout okny. Musela to být velmi nepříjemná poloha, ale nic jiného nám nezbývalo. Skupinka vojáků udělala to stejné co já a zalezli si do aut s dětmi. Prohlížela jsem, jestli je v táboře ještě někdo z imunních, kdo se neschoval.

Málem jsem si toho chlapce nevšimla. Malý, neslyšný a téměř okem nepostřehnutelný hnědovlasý chlapec s protáhlým obličejem, teď zkřivený strachem. Schovával se za jedním z kontejnerů se zásobami. A contriti byli přesně na druhé straně kontejnerů. Podívala jsem se na ně, ale nenechala jsem se svést hypnotizujícím pohybem. Rychle jsem popadla první kámen, který jsem měla po ruce a mrštila jím na druhou stranu tábora. Contriti sebou trhli, zvedli zrak a potáceli se ke směru, kde kámen narazil do něčeho dutého. Zrychlila jsem krok v podřepu a uháněla k chlapci jak nejrychleji a nejtišeji to šlo. Kolem mě se rozprostírala mrtvá těla. Byl to smutný pohled. Z každé maličkosti, která by mohla sloužit jako kryt, jsem vykukovala, jestli se monstra stále neotočila. K chlapci se mi podařilo dostat až za minutu. Musela jsem být velmi opatrná. Popadala jsem ho za límec mikiny, tvrdě mu zacpala ústa a vláčela ho k nejbližšímu úkrytu. Trhal sebou a křičel mi do dlaně. Za ohořelým stanem, jsem ho k sobě otočila. Uklidnil se a viditelně se mu ulevilo. Opadl z něho trans, a tak se teď klepal strachy. Alespoň ale neměl tak vytřeštěné oči. Ty jeho byli tmavší a vytřeštěné hrůzou byly podobné těm contritím.