Last Fight

9.

FELIPE

Mnul jsem si kořen nosu. Za mnou stál zbytek týmu a Sonya s Vincem. Přede mnou seděli svázaní členové hlídky, stále v bezvědomí.

Oba jsem je moc dobře znal.

První z nich, Justin, měl rozbitou hlavu a spoustu modřin, které se začali zbarvovat. Druhý, Maximus, neměl žádné viditelné zranění, jako kdyby se boji kompletně vyhnul.

Ani s jedním jsem si nebyl příliš blízký, ale oba jsem znal z výcviků. Justin, byl namyšlený kariérista. Šlo mu o to, aby na něj byla doktorka co nejvíce hrdá a aby z toho následně dostal co nejvíc peněz. Nikdy mi jeho osobnost příliš nesedla. Pro svůj kariérní postup v hlídce byl schopný udělat opravdu cokoli, proto několikrát porušil pravidla, jen aby vypadal při bojích silněji. Aby mě sesadil v tabulce dolů a sebe pozvedl. A vždycky se mu to beztrestně podařilo.

Neměl jsem potřebu mu to nějak oplácet nebo se snažit ho porazit. O zvýšení ega, zájem holek ani povýšení na velitele, mi zprvu nešlo, takže jsem pouze uznal, že je silnější a že nevím jak na něj, i když se mi velitel mého týmu několikrát snažil pomoct vymyslet taktiku jak ho dostat na kolena.

Všechno jsem mu vrátil, až když si udělal zálusk na Tessu a snažil se ji získat. Našel jsem ho, jak ji obtěžuje a osahává po jednom z výcviků, když si myslel, že jsem ještě uvnitř. Zbil jsem ho tolik, že jsem za to dostal přes týden podmínečné vyloučení. On skončil v nemocnici a propadl se pode mně o tolik příček, že se těžce a dlouho vyhrabával zpět nahoru, vzhledem k tomu jak dlouho se poté zotavoval ze zranění, která jsem mu způsobil.

Ale zvítězil jsem. Na Tessu se už nikdy nepodíval a na mě si netroufl. Vyskočil jsem kvůli jeho sesazení o několik příček ve výcvikové tabulce nahoru a dostal možnost si díky tomu sestavit svůj vlastní tým a vést ho.

Když tohle Justin zjistil, byl vzteky bez sebe, protože to o co se on snažil měsíce, já zvládl díky jedné rvačce během týdne.

O Maximusovi jsem ani příliš nevěděl. V tabulkách byl tak nízko, že měl co dělat, aby se udržel a nevyhodili ho.

Byl tichý, takže jsem s ním nikdy ani nemluvil. Slabý tak moc, že kazil skóre celému svému týmu při bojích všichni proti všem, a vždy když jsem proti němu bojoval, dostal jsem ho na zem během prvních pár vteřin. Později jsem mu začal nadržovat, když jsem se dozvěděl, že je u ZLOSINu jen, aby se mohl z mála peněz, co dostává, uživit. Byl beznadějný sirotek.

Nevěděl jsem jaké přesně má problémy, ale dával jsem mu náskoky a bojoval tak aby i on nahnal nějaké body a nevyhodili ho. Nikdy ani příliš nejevil zájem o plány ZLOSINu a bylo vidět že s některými názory vskutku nesouhlasí. V jednu dobu jsem ho kvůli tomu chtěl vzít do týmu, aby pomáhal odboji. Ale neměl jsem pro něj až tak vybudovanou důvěru. A navíc byl příliš slabý. Pokud by se něco semlelo, nevyvázl by z toho živý.

„Takže co plánujete dělat?" Promluvil jsem konečně a otočil se na ně s přísným výrazem ve tváři.

„Omlouvám se," špitla Sonya. „Byla to moje chyba, ale ty plakáty mě zneklidnili."

„Nejen tvoje," pohlédl jsem na Bryce, který se šibalsky usmíval. Neměl už ze mě za ty roky strach, protože věděl, co očekávat.

„On tě měl lépe hlídat."

„Hele teoreticky to není žádný problém," odvětil s klidným výrazem. „Hledají náš tým, protože jsme podezřelý, když chytili Tessu v boji. Ale teoreticky," odmlčel se a pohlédl na bezvědomé.

Povytáhl jsem obočí a kývl, aby pokračoval v tom, co chtěl říct.

„Když hledají nás a oni najednou zmizí, budou si myslet, že jsou prostě jen s náma a budou je hledat úplně stejně. V prdeli jsem v obou případech a jak si řekl, hůř už opravdu být nemůže."

Povzdechl jsem si, ovšem s úsměvem ve tváři. Bryceův optimistický, klidný a sarkastický přístup k věcem mě vždycky fascinoval.

„Myslíš, že nebude ZLOSINu připadat divný, že takový kariéristický šplhoun jako je Justin, najednou zdivočí a potáhne proti nim?" Z frustrace jsem nakopl černovlasého a otočil se zpátky k Briceovi.

„Záleží na tom? Neví, kde jsme my ani kde jsou oni. Budou nás hledat dost podobně a zatím nevědí vůbec nic o tom, kde bychom mohli být," dodal a bylo vidět, že je spokojený, že taky po dlouhé době řekl něco inteligentního. „Můžu jim vymazat paměť a poslat je zpátky, ale třeba Max by se dal perfektně využít jako vnitřní špeh. Nikdy ZLOSIN rád neměl, ale on je tam ještě pořád vítaný, zatímco my už ne. Přemýšlej. Můžeme toho využít."

Chvilku jsem zvažoval, co řekl a zdálo se mi to opravdu rozumné. Ačkoli nebyl Max nijak chytrý nebo silný, kdybychom mu vysvětlili, jak nám na základně na dálku pomoct, mohl by nám pokrýt informace, které nám už Kathrin nedokáže sehnat.

„Vysílačky jste jim doufám sebrali, aby nás nenašli," řekl jsem po chvilce ticha, aniž bych jakkoli zareagoval na to, co řekl Bryce.

„Justinovu jsem rozmáčknul, ale nevím jak skončila Maximova," oznámil mi.

„Ty mi chceš říct, že nevíš, jestli ji náhodou nemá pořád u sebe a jestli o nás už ZLOSIN dávno neví," zvýšil jsem hlas a všichni v místnosti viditelně zbledli.

„Já ji zahodila," ozvala se po chvilce ticha Sonya.

„Kde jsi ji zahodila?" Ozvala se pohotově Kathrin. „Kde se strhla ta rvačka?"

Evie s Brycem ji pohotově popsali místo střetu a Sonya, kde by se zhruba mohla skrývat vysílačka a Kathrin se ihned vydala pro ni.

„Najdu ji a zničím," navrhla. „Vy zůstaňte tu a nikam nechoďte."

Všichni kývli, že ji rozumí.

Vystresovaná Sonya se opět začala omlouvat. „Je to moje chyba. Půjdu s tebou."

„Byla to začátečnická chyba. A navíc si to ani nemohla vědět, ale pro příště už to víš. Je mi líto, ale musíš zůstat tady. Nemůžu riskovat, že by nás chytli. Mě ZLOSIN nepodezírá a dokážu líp zamluvit, proč jsem uprostřed zapadlé části města ve čtyři hodiny ráno. Ty ne," Kathrin všechno chrlila z úst, jak nejrychleji mohla, zatímco si oblékala kabát. „Vrátím se až večer, takže se modlete, abych to stihla." Rozhrnula závěs a zmizela.

Všichni jsme tam stáli v tichu nervózní z toho, co by se vše mohlo stát.