Last Fight

1.

ZDRAVÍM. JSEM TU S PRVNÍ KAPITOLOU FANFIKCE NA DEATH CURE. RÁDA BYCH ŘEKLA, ŽE JE ODLIŠNÁ OD PŮVODNÍ KNIHY I FILMU. MÁM TU VLASTNÍ POSTAVY O KTERÝCH PLÁNUJI PSÁT DÁL. TAKŽE KDYBYSTE NĚCO NECHÁPALI, PTEJTE SE.

SONYA

„Vstávej," někdo se mnou prudce třásl. Ten někdo musel být už poměrně vytočený. Nejspíš jsem byla v tak hlubokém spánku, že se mu nedařilo mě probudit. „Nehodlám tě tahat."

Rozlepila jsem unavené oči. Všude byla tma, kterou prosvětlovaly jen kužely svítilen.

Cítila jsem se dezorientovaná. Jak to, že je tma, když jsme ze Spáleniště vyrazili za svítání? Jak daleko bylo město od tábora pravé ruky?

Děti, které nás zachránili, si sbírali své věci a pomáhali zraněným na nohy. Chlapec, který se mnou třásl, šel pomoct té blonďaté dívce. Snažili se uzvednout Arise. Ten byl stejně jako já v částečném polospánku a díky způsobeným zraněním se nedokázal ani trochu udržet na nohou. Chlapec a dívka ho neúspěšně drželi na nohou. Nadzvedávali ho jako batole a zoufale se ho snažili přinutit, aby se alespoň snažil stát vzpřímeně.

Do otevřených dveří vrtulníku si stoupl ten kostnatý muž. „Teď mě poslouchejte," prohlásil pevným hlasem. „Půjdete za mnou. Kdyby nás někdo našel, necháte mluvit jenom mě a budete mlčet rozumíte?"

Ti, co dokázali, pokývali hlavou. Tenhle muž tady tomu očividně velel. Taky vypadal, že je ze všech nejstarší. Takhle ve tmě vypadal jako kostlivec. Ve tváři měl ztrápený výraz.
„Dobře," seskočil z plošiny vrtulníku a vykročil do tmy. Držel před sebou baterku a pročesával oblast hlavní pistole. Vince vystoupil ven a připravil si ruce, aby zachytil Mary. Na pevné zemi mu s ní pomohl zrzavý chlapec.

Snědý chlapec a blondýna nesli Arise. Držela jsem se u nich. Seskočila jsem z vrtulníku a přes teplý kabát se do mě okamžitě zavrtala okolní teplota. Oklepala jsem se zimou. Čerstvý studený vzduch mě trochu osvěžil.

Přistáli jsme v betonové pustině. Rozkládali se tu ruiny bývalých domů, které stáli na betonovém podlaží.
Odněkud šlo světlo. Byla jsem tak vyčerpaná, že se mi klížili oči. Světlo bylo čím dál silnější a intenzivnější. Nemohlo jít od svítilen dětí. Rozhlédla jsem se. Světla pocházela od místa, kam jsme mířili.

Před námi se rozkládalo město. Rozhodně to nebylo to největší město před slunečními erupcemi. Vlastně mi to připadalo jako centrum rozpadlého města. Vysoké budovy ve tmě svítily jako záchranný maják. Dokázala jsem z dálky zaslechnout i hluk z města. Slabé troubení motoru, vrtání do betonu. Víc jsem ale neslyšela. Město bylo poměrně daleko a vysoké zdi ho obléhaly jako nedobytnou pevnost. Připomněly mi Labyrint.

Byla jsem městem ohromena. Nedokázala jsem uvěřit, že by něco takového v tomhle zničeném světě mohlo ještě existovat. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že jen zírám na město a nepokračuji v cestě. Prohlížela jsem si ho jako zhypnotizovaná.

„Hej!" Křikl někdo zepředu. Hlas mě polekal, jak jsem zapomněla na okolní svět. „Pohni, než tě tu sežerou raplové."

Větou mě stáhla zpět do reality. Ještě stále jsem na Spáleništi. Ještě stále mi hrozí smrt díky hrozbě vždy hladových monster.

Přidala jsem do kroku, abych ostatní dohnala a byla v bezpečí toho muže, který měl zbraň. Na únavu jsem ve vidině, že se dostaneme do toho bezpečného betonového ráje, úplně zapomněla.

Čím víc jsme se blížili k městu, tím méně jsem ho viděla, až nakonec vysoké zdi město zakryly úplně. Chlapec nás vedl někam hlouběji. Kousek u zdí, zakrytý falešným kamenem, se tkvěl tunel. Dva z neznámých se ho ujali a odklopili. Díra vyrytá do tlusté zdi, byla poslední věcí, která nás dělila od vstupu do bezpečí.