The enemy [CZ]

8.

Melanie

   Když jsem otevřela oči, moje hlava dělala otočky. Zakňučela jsem bolestí a opřela jsem se o moje odřený lokty. Prohlídla jsem si místnost, která byla šedivě vymalována.
Můj pokoj je přece bílý.. Pomyslela jsem si. Otočila jsem hlavu napravo k spícímu muži, který spal na břiše, tudíž jsem mu neviděla do tváře.
„Kurva, kurva, kurva!” zaječela jsem do polštáře. Měla jsem nejspíše jeho triko a mé šaty byly položený na posteli u nohou. Do spícího muže jsem šťouchla ukazováčkem a nadzvedla jsem v naději obočí.
„Halo, kurva vstávej!” řekla jsem a on si pod polštářem něco žvatlal. Z minulé noci jsem si pamatovala jenom Lucii, bar, týpka, co mě obtěžoval, pak muže, co mi zachránil zadek..V tu chvíli jsem si uvědomila, kdo je ten vedle mě.
„Do prdele!” vyskočila jsem z postele, mezitím, co se na mě Alexander otočil a vzbudil se.
„Ježiši, ženská, co je?” řekl rozespale. Posadil se na postel a sjel mě od hlavy až k patě. Hned, co jsem si to vědomila, že mám jenom kalhotky a jeho triko, začala jsem se červenat a hodila na sebe jeho zelenou deku (viz.media). On se jenom usmál, zvedl se z postele a šel do zadních dveří.
Já jsem u Alexandere de Suliety doma, u toho zmrda! Co když jsem se s ním vyspala? Mám strašný okno. No tak Melanie, vzpamatuj se!! Řekla jsem nahlas.

Alexander

   Odešel jsem do kuchyně, aniž bych jí něco vysvětloval. Chtěl jsem jí trochu podusit. Otevřel jsem lednici a přemýšlel, co si udělám k snídani. Nakonec jsem se rozhodl pro lívance. Udělal jsem si čerstvou kávu a začal pomalu dělat těsto.

   Asi za deset minut se konečně dostala do kuchyně. Jen jsem se zasmál od ucha k uchu, při myšlence, jak musela být ztracená, když tady bloudila.
„Vysvětlíš mi konečně, co se stalo?” nervózně stála přede mnou.
„Co by se mělo stát?” nadzvedl jsem obočí a dělal jsem, že nevím o čem mluví.
„Stalo se něco mezi...hm víš..” podívala se na zem a čekala až jí odpovím. Byla až tak stydlivá, že to nemohla dokončit.
„Jako jestli jsme spolu spali? Hah, i kdybysme chtěli nemohli bysme. Už v garáži si se skácela a já jsem tě musel přenést až do ložnice, pak svléknout a půjčit ti moje tričko.” u slova ‘svléknout’ jsem si dal náležitě záležet. Jen jsem zvedl oči od pánvičky, viděl jsem, jak nervózně přešlapuje.
„Dáš si lívance?” zeptal jsem se, abych odlehčil pro ní trapnou situaci. Přikývla a obešla ostrůvek.
„Pomůžu ti.” poprvé se na mě upřímně usmála.

   Po chvíli ticha se ozvala: „Děkuju moc za včerejšek. Já..já nevím, co by se stalo kdyby si tam nepřišel...” řekla, když krájela ovoce. Zase se mi zahleděla do očí, jako včera. Chvíli jsme se jen navzájem dívali tomu druhému do očí. Na sucho jsem polknul a otočil zase hlavu k pánvičce.
„V pořádku, to neřeš.” odsekl jsem jí. Pousmála se a nechala to být.
Když jsme dojedli a udělali jsme zase ze sebe lidi, domluvili jsme se, že jí hodím domů.

   Celou cestu jsme oba mlčeli. Když jsme dorazili na místo, jen mi věnovala krátký pohled a vydala se ke dveřím. Otevřela nám jejich hospodyně a lítostně se podívala na Melanii. Bylo mi hned jasný, o co jde..

Trochu dneska kapitola o ničem, ale příští kapitola bude maličko zase peprnější.