The enemy [CZ]

17.

Melanie

   „To je ono?” ukázala jsem hlavou na les když jsem vystupovala z auta.
„Ne, musíme jít kousek pěšky. Autem se dál nedostaneme.”
„Dobře.” vydala jsem se za ním.

   „Pozor ať nespadneš.” uchechtl se a podíval se za sebe, kde jsem já neúspěšně bojovala s trnitou cestou.
„Nemusíš se bát. Já zvládám všechno na jedn....AHHHHH.” sklouzla jsem po kameni a skončila dole pod kopcem.
„Melanie! Melanie..” doběhl ke mně se s strachem v očích. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Kecl si na bobek a opatrně mě pozoroval.
„Jsem v pořádku.” sedla jsem si na zadek a začala jsem se smát.
„Čemu se směješ, huh? Já tady umírám strachem a ty se tady tlemíš!” řekl s úsměvem.
„Ty umíráš strachem, jo? Sám Alexander de Sulieta? Tomu se mi nechce věřit..” zasmála jsem se, zvedla jsem svůj pohled z nohou na něho a uviděla jsem jak na mě celou dobu civí. Zadívala jsem se mu do očí s touhou ho políbit, ochutnat zase jeho hebký rty. Najednou se zvedl a kývnul hlavou.
„Teď když si tak krásně sjela po zadku, jsme už blízko.” nabídl mi ruku a já jí přijala. Vytáhl mě na nohy. Pohledem jsem mu poděkovala a zase jsme se rozešli směrem k našemu cíli.

    „To je...” vydala jsem ze sebe když jsem zpozorovala vodopády.
„..Nádhera.” dokončil za mě větu.
„Jo....To teda..” když jsem to dořekla podíval se na mě s úsměvem a podal mi ruku. Já jsem ji po chvíli vřele přijala a šli jsme ruka v ruce vzhůru k té kráse.

   Když jsme došli k vodopádům blíž, začal se svlékat do trenek. Věnovala jsem mu jeden z mých zmatených pohledů.
„Co je? Jdeme se koupat, přece.” šibalsky se na mě usmál, pak skončil pod vodou.
„Na co čekáš de Sulietová?” oslovil mě mým novým příjmením a já jsem se mírně zalekla.
„Nemám plavky.” zaječela jsem na něho, aby mě slyšel.
„Ale spodní prádlo snad máš ne?” stále čekal na mě ve vodě. Chvíli jsem se ještě přemlouvala, nakonec jsem hodila stydlivost za hlavu a pomalu jsem se svlékla jen do spodního prádla. Teď jsem děkovala Lucii, že mě přemluvila vzít si černý krajkový set a né bombarďáky s medvídkem na zadku, jak jsem měla ve zvyku. Alexanderův výraz mluvil za vše —užíval si to. Rychle jsem skočila do vody a začala plavat blíž k němu.
„Jaká je voda?“ zeptal se hloupě.
„Jsi fakt osel, vždyť je ledová!!“ drkotala jsem zuby. Na to se jen pousmál a plaval dál. Když jsme dostatečně promrzli, vylezli jsme, oblékli se a následně jsme se vydali zpátky k autu.