The enemy [CZ]

26.

Melanie

   Před týdnem mě pustili z nemocnice s tím, že se musím šetřit kvůli dítěti, které čekám. Lhala bych kdybych řekla, že tenhle měsíc nebyl obzvlášť náročný a že mě miminko nezaskočilo, ale zas jsem nemohla tvrdit, že jsem se na mateřství netěšila. Cítila jsem to zase jako novou a další kapitolu našeho společného života. Bylo to něco nového, něco krásného.

Čekala jsem na Alexe už přes tři hodiny sama doma. Volala jsem mu snad tisíckrát, ale vždycky mě to vyhodilo do záznamníku. Proto jsem hbitě na sebe hodila první oblečení, které mi přistálo pod ruku a nasraně jsem se vydala do auta. Ukradla jsem mu jedno z aut a vyjela z garáže. "Alexi, nepřej si mě." stiskla jsem volant tak silně až mi zbělaly klouby. Popadla jsem telefon a vytočila jsem znovu jeho číslo. Záznamník. "Tak dobře, čekala jsem na tebe víc jak tři hodiny. Aspoň ten zkurvenej telefon si mohl zvednout. Ty si tak neučinil a proto jsem teď na cestě za tebou do firmy, chlapče!" poté jsem ho jenom hodila na sedačku spolujezdce a pokračovala v jízdě.

"Kde je Alexander? Hm?" zeptala jsem se ostře jednoho z jeho poskoků. On se jenom na mě podíval a já až pak si uvědomila, že oproti němu jsem jenom drobný stvoření. "Ty jsi kdo?" drze podotkl. "Jeho žena, blbečku!" krev se ve mně vařila jako v kotli a pomalu má trpělivost mi dávala 'adios'. Jeho zrak najednou skončil u mě a čelist měl zatnutou. Tos nečekal! Po té jen natáhl ruku ke dveřím nalevo, které stály až na konci dlouhé chodby. Rozešla jsem se k ním, jak zuřivý býk bez myšlenky na to, co by se teď mohlo odehrávat a nebo, jak by to mohlo vlastně skončit. "Nemáš žádný respekt, Melanie!" vzpomněla jsem si jeho vlastní slova a v duchu se zasmála. "Já ti ukážu jaký mám respekt!" rozrazila jsem těžké dveře a můj zrak spočinul na Alexovi a nějaký děvce, která se mu obmotávala kolem ramen a kroutila na stehně. "Ty hajzle!" zařvala jsem na něho a bez dalšího otálení jsem se otočila a odešla z místnosti. Do očí mi nabíhaly dravý slzy a já jsem téměř už nic neviděla. V hlavě jsem měla naprosto vymeteno a jediné, co mi tam zbylo byla jedna velká válnice otázek a výčitek, které byly spojený s tím hajzlem, kterého jsem tak bezpodmínečně milovala a pod srdcem jsem nosila jeho dítě.

Za sebou jsem jen slyšela jeho kroky a nářeky ať se okamžitě vrátím. Ale tohle jsem opravdu neměla v plánu, Alexandere De Sulieto! Když jsem byla konečně u auta, jeho ruka mě hbitě zadržela a já jsem leknutím nadskočila. "Nesahej na mě!" "Melanie, můžeš se už kurva uklidnit!?" Zařval na mě. "Řekla jsem ti ať ze mě ty tvoje zasraný ruce dáš do hajzlu!" Ruce stáhnul a projel si svoje nagelovaný vlasy, které teď nebyly až tak upravené jako každý den, kvůli té děvce, která se nejspíš ještě zdržovala v jeho kanceláři. "Dobře." hlasitě vzdychl. "Nebylo to tak, jak to vypadalo, Mel." "Děláš si ze mě prdel? Když si věděl, že jsi kurevník a nedokážeš být jenom s jednou ženskou, tak si neměl na tuhle kreténskou dohodu vůbec kývat, do prdele! Nezničil si jenom život sobě, Alexi!" zařvala jsem na něho a vsadila bych se, že panáčci to museli slyšet až u vchodu do firmy. "Cože? Melanie, já jsem nic s tou kurvou neměl! Ona je najatá, abych tě podvedl!" Udělal dlouhou pauzu než zase pokračoval. "Najali jí, abych nebyl ten typ poslušnýho manžela, protože všichni ostatní kromě tebe očividně vidí, co pro mě znamenáš a že to přesahuje hranice vztahu v mafii. Já jsem tě kurva neměl milovat, Melanie. Chápeš to?" zeptal se mě zoufale, když v očích měl slzy. "Jseš opravdu kretén, Alexandere." utřela jsem si neposedné slzy, které teď obklopovaly můj celý obličej a s brekem jsem nastoupila do auta. On tam jen tiše stál, jako kdyby nevnímal. Nastartovala jsem auto a opouštěla jsem to zlostný parkoviště.

"Alexandere, ty to snad nechápeš? Nechci. S tebou. Mluvit!" vyjekla jsem na něho, když jsem mu to asi po deseti minutách ukrutný jízdy a snad po padesáti zmeškaných hovorů od něho, zvedla. "Promiň mi to, Mel." zněl zoufale a jeho hlas vyčerpaně. "Chci být sama. Už mi nevolej." "Melanie, prosím tě. Já tě miluju, copak to nechápeš?" ječel na mě jako smyslu zbavený a mě se dělaly mžitky před očima. Tipla jsem mu mobil a snažila se řídit, jak nejlépe jsem v daný moment byla schopná. Dojela jsem domů, dala si sprchu a šla si lehnout. Vzbudila jsem se s ukrutnou bolestí podbřišku a bez přítomnosti Alexe. Zase. Pomyslela jsem si, když jsem vstávala opatrně z postele. Odhrnula jsem deku a lekla jsem se tím, co jsem tam spatřila.