The enemy [CZ]

9.

Melanie

   Vešli jsme do obývacího pokoje společně s Alexanderem. Na pohovce mlčky seděla moje matka a v očích měla strach.
„Matko..” řekla jsem potichu abych jí příliš nevyděsila. Cuknula sebou, zvedla hlavu a podívala se na mě tím pohledem, co jsem už moc dobře znala. Bude zle. Bude hodně zle.

   „Já se omlouvám..” začala jsem s mojí omluvou, když jsem najednou zleva dostala facku, po který se mi zamotala hlava. Zvedla jsem zpátky hlavu na člověka, co mi to udělal a přiložila dlaň na místo, kde jsem dostala facku. Otec začal neskutečně řvát a Alexander mě začal bránit.
„Tohle už nikdy nedělejte, vám radím! Za pět dní to bude moje žena! Nikdo na ní už kurva nezvýší ani hlásek, rozuměl si mi Darwine?” řekl klidně, oči měl temný a na tváři mu vyskočila žila. Šel z něho opravdu strach. Já jsem tam jen tupě stála a hltala každý jeho slovo.
Nemohla jsem uvěřit, co se právě stalo.
„Pořád je to moje dcera a já si s ní budu dělat, co chci!” prskal otec.
„To kurva teda ne.” Alexander otočil hlavu napravo a olíznul si rty.
„Moje žena nebude zbitá jak nějaký čokl! Jestli se jí ještě něco stane, tak za sebe kurevsky neručím!” vykřikl už ostřejším hlasem. Vzal mě za ruku a vedl mě do kuchyně.

   Z mrazáku vyndal led. Podíval se na mě a zeptal se mě: „Jsi v pořádku?” v očích jsem mu viděla starost a strach.
„Já...Já jsem..”
„Ne, pššt. Všechno bude v pořádku.” někdy mě opravdu sere, jak je dominantní a neustále mě přerušuje. Zadíval se mi do očí s lítostí, přitom stále měl v ruce led a tiskl mi ho k tváři. Maličko jsem se sebou cukla bolestí.
„Promiň mi to.” maličko svojí ruku povolil, aniž by přetrhl náš oční kontakt. Pokračovalo to, dokud jsem neuhla pohledem a nevstala z barové židličky.

   „Nevypadneme odtud?” zeptal se mě po chvíli s jiskřičkou v očích.
„Půjdu kamkoliv, hlavně ať tady nejsem už ani minutu!!” šla jsem pomalu ke vchodu, Alexander byl hned za mnou.
„Možná, že ledová královna konečně nechala roztát své ledy?” podíval se na mě a usmál se.
„Ledová královna má ráda své ledy, takže ne, jen potřebuju vypadnout a ty si se nabídl. Nic jinýho v tom nehledej.” odpověděla jsem mu chladně.

   Nakonec jsme se rozhodli pro procházku po parku. Alexander mi nabídl rámě, s výsměchem jsem přijmula, pak jsme se rozešli. Bylo tu tak krásně. Chvíli jsme byli jenom zticha a užívali si okolí.
„Nechceš si jít sednout na lavičku?” zeptala jsem se.
„To moc teda nevydržíš.” nebyl by to on kdyby neměl debilní kecy.
„Ty osle, zkus si chodit v těhlech kurevsky nepohodlnejch botech!” bouchla jsem ho do ramene a popošla jsem k lavičce.
 
   Chtěla jsem si vyndat mobil a podívat se jestli Lucia nenapsala. Od včerejška se ještě neozvala, tak doufám, že je v pořádku. Strčila jsem si ruku do zadní kapsy, najednou jsem skončila na zemi a nechápala jsem, co se stalo. Ruka mě bolela jako čert. Zvedla jsem hlavu a uviděla jsem jak mi nějaký muž ve sportovním oblečením nabízí ruku a přitom se mi omlouval. Chytla jsem se ho druhou rukou a postavila jsem se.
„Promiň mi to, já jsem se zrovna asi nekoukal.” řekl s úsměvem na rtech. V tom přišel Alexander a začal: „To si se asi opravdu do prdele nekoukal! Kam si čuměl, do hajzlu?!” vypadal zase nasraně a mě bylo toho kluka docela líto.
„Nech toho! Jeblo ti?! Omluvil se mi. Aspoň jednou by si mě mohl nechat mluvit!” podívala jsem se na něho naštvaně. On to nejspíš nečekal.
„V pořádku, nic se nestalo.” zadívala jsem se na svoje zápěstí, které se zabarvovalo do všelijakých barev. Kurva. Pomyslela jsem si.
„Ježiši, opravdu se omlouvám. Pojď, hodím tě do nemocnice.” podívala jsem se na něho a jen cítila Alexandera jak se napíná.
„Opravdu to nic není, ale děkuju za nabídku.” řekla jsem s úsměvem, nevím proč, ale bavilo mě provokovat Alexandera.
„Dobře, já jsem mimochodem Michael Wanderson.” představil se.
„Já jsem Melanie Devinová a tohle je Alexander...” než jsem dořekla Alexanderovo celé jméno přerušel mě: „Ta Devinová? Bydlím naproti vám. Jsme sousedé.” řekl nadšeně.
„Opravdu? To je báječný, jak dlouho tam bydlíte?” zeptala jsem se ho se zájmem.
„Docela krátce. Nedávno jsme se sem přestěhovali.” kýval hlavou.
„Dobře, tohle už by stačilo. Musíme už jít.” řekl naštvaně Alexander. Jen jsem se na něho otočila s nepochopením. Michael se na něho podíval a pochopil, o co jde.
„Dobře, tady je moje vizitka, kdyby sis to ještě s tou nemocnicí rozmyslela.. Klidně cinkni..Kdykoliv.” usmál se a odešel bez rozloučení.

   „Byl jsi hrubý a choval si se jakoby bys byl nevychovaný.” naštvaně jsem na něho vyprskla.
„Já jsem byl nevychovaný jo? Kurva, vždyť on tě tam nabaloval jak závitky a já jsem byl nevychovaný?!” zase mu vyskočila žila na čele. Začala jsem se ho bát.
„Ty žárlíš?” nadzvedla jsem obočí.

Příšerně dlouhá kapitola, ale nechtělo se mi to dělit.