The enemy [CZ]

12.

Melanie

Dnes je den D. Dnes budu paní de Sulieta, matrace mafiána. Od jejich tradic dnes večer zřejmě neuteču, na to jsou velmi přísné. Jen myšlenka na toto mi zvedá žaludek.

Vstala jsem z postele, vzala si župan a šla jsem se nasnídat. Po snídani mě má matka zatáhla zpátky do mého pokoje.
„Tady máš kadeřnici a děvčata, co ti pomohou s čímkoliv." měla úsměv od ucha k uchu a já jen přikyvovala. Šla jsem do koupelny zopakovat můj ranní rituál a potom jsem se vydala opět do mého pokoje, kde mě posadili na vysokou židli.
„Máte nějakou představu o účesu, madam?" zeptala se mě kadeřnice.
„Ne, prosím nechám to na vás." usmála jsem se. Vlasy mi nakulmovala, dole mi udělala drdol a pár pramínků mi nechala jen tak ležet u obličeje. Do drdolu mi dala ještě rodinnou sponu. Pak mě nalíčila elegantní paní ve středním věku. Teď je řada na šaty. Pomalu jsem se do nich nasoukala, dámy mi pomohli s korzetem. Podívala jsem se do zrcadla, nevěřila jsem svým očím.
„Jsi překrásná, Melanie." řekla matka utírající si neposedné slzy na tváři.
„Děkuji.." věnovala jsem jí úsměv.

Všichni odešli, aby mě nechali na chvíli osamotě. Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. Bude to dobré, neboj se Melanie. Řekla jsem nahlas. Z mých myšlenek mě přetrhlo klepání na dveře. Otočila jsem se a viděla vcházet svého otce.
„Moc ti to sluší.” usmál se. Přišel ke mně blíž.
„Doufám, že budeš dobrá manželka, Melanie.” měl vážný obličej a stiskl mi ramena až to bolelo. Udělala jsem nechápavý obličej.
„Budeš ho poslouchat, ctít a milovat. Budeš uspokojovat jeho touhy. Budeš dobrá manželka a nakonec mu dáš i syna, spoustu synů...” zadíval se mi hluboko do očí, pohladil mě slizky po tváři a odešel.

                            •••

   Dojeli jsme před krásný malý kostel. Nervózně jsem vstoupila do malé chodbičky. Matka se na mě ještě usmála a popřála hodně štěstí. Otec mi nabídl rámě a já jsem ho přijala. Otevřeli se nám dveře do překrásné místnosti. Podívala jsem se na naše hosty. Pohledem jsem sjela i Luciu, která se usmívala a dodávala mi naději, že všechno bude v pořádku.

   „Hlavně mě nepusť, prosím.” koukla jsem očkem po otci a on jen souhlasně přikývl. Píseň začala hrát a já jsem se rozešla vstříc novému životu. Alexander se pomalu otočil. Ve tváři neměl žádné emoce. Vzal mě za ruku a otec mě pustil. Podívala jsem se na něho.

   Svůj zrak jsem obrátila zpátky na oddávajícího, který odříkával slib.
„Alexandere a Melanie, rozhodli jste se uzavřít manželství. Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?” zeptal se nás.
„Ano, je.” odpověděli jsme společně.
„Chcete uzavřít manželství. Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?” zeptal se znovu.
„Na celý život.” řekl Alexander a podíval se na mě.
„Na celý život.” pohled jsem mu opětovala.
„Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem, přijmete děti od Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?” optal se nás. Oba jsme souhlasili. Otočili jsme se na sebe abychom si hleděli do očí. Alexander si vzal prstýnek a při slibu mi ho nasadil: „Já, Alexander, odevzdávám se tobě Melanie a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.” I já jsem si vzala prstýnek a nasadila jsem mu ho.
„Já, Melanie, odevzdávám se tobě Alexandere a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.”
Kněz se krátce pomodlil nad snubními prstýnky, pak za nás a nakonec nám dal požehnání. Alexander přistoupil ke mně blíž a pomalu přitiskl své rty na mé.