The enemy [CZ]

28.

Melanie
Světlo, které procházelo skrz okno mě nepříjemně pohltilo. Nešťastně jsem zakňučela nedospánkem a pomalu si sedla na okraj vysoké postele. Přehodila jsem na sebe jen lehký župánek a vydala se najít Alexandera, který už neležel v posteli. Našla jsem ho stojícího u linky. Na moment jsem se zahleděla, jak muž, který má na sobě pouze jen trenky mi chystá kávu.

"Mel..Dobré ráno." otočil se na mě s úsměvem na tváři a mě poskočilo srdce štěstím.

"Dobré.. Hned je lepší," odpověděla jsem mu když mi podával šálek té úžasné tekutiny.

"Mám pro tebe překvapení." pohlédl na mě.

"Hm?"

"Odlítáme."

"Cože?" V tu chvíli jsem se snažila se neudusit zaskočením.

Alexander se podíval tajemně a dál si v klidu vychutnával svojí kávu.

"Zabalím ti, lásko moje." Políbil mě a rozešel se směrem k naší ložnici.

"Kam letíme?" Zeptala jsem se ho, když jsem došla do naší ložnice za ním.

Alexander nám už házel věci do velkého kufru. Vypadal nadšeně, šťastně.

"Do Miami. Potřebuju tam pořešit určitý věci, co se tyče obchodu a chci abys letěla se mnou. Chci být víc s tebou, Mel." Přistoupil ke mně blíž a zadíval se mi do očí.

Chytla jsem ho za ruku a něžně jsem se na něho usmála.

"Přece jen si to štěstí už zasloužíme." Řekla jsem.

•••

"Soukromým? Už mě to ani nepřekvapuje." Podívala jsem se s pobavením na letadlo, které stálo před námi.

"Pro nás jen to nejlepší, není to tak?" Úsměv mi opětoval. Vzal mě za ruku a odvedl mě dovnitř. Všichni nás mile vítali.

"Udělej si pohodlí, lásko moje." Věnoval mi jeden polibek do vlasů, když jsme si sedali na svá místa. Letadlo bylo luxusní, mělo ložnici i svou koupelnu.

"Je to tu fakt krásný, Alexandře."

"Jsem moc rád, že tu se mnou jsi, Melanie."

"Já jsem ráda, že jsem s tebou."

"Miluju tě."

"Já tebe taky, ani nevíš jak." Odvětila jsem.

Let trval poměrně chvilku. Celou cestu jsme si povídali a já jsem se cítila zas šťastně. Říkala jsem si, jaký mám štěstí, že můžu mít zrovna jeho po svým boku. Jiný muž z tohodle "oboru" neřekne svojí ženě milé slovo a ani laskavý dotek a já jsem přesto měla ještě víc než to. Jeho lásku.

Na hotelu jsme si vybalili. Trvala jsem nad tím, že to udělám osobně já. Alexander mi nakonec pomohl. Večeři jsme si dali v pokoji a já jsem si potom hnedka skočila do sprchy, přičemž jsem se dočkala jeho přítomnosti.

Celá unavená jsem skočila do postele, přikryla jsem se bílou dechnou a skoro hnedka usnula.

Probudila jsem se do tmy, jen malá lampička vedle svítila. Vedle mě na posteli nikdo nespal, a tak jsem se rozhodla jít se podívat za světlem. Viděla jsem svého muže v obleku, jak se chystá k odchodu.

"Potřebuju si něco zařídit. Měl bych bych do hodiny zpátky."

"Půjdu s tebou." Otočila jsem se, ale Alex mě zastavil.

"Nikam nepůjdeš, je to až moc nebezpečný."

"Neříkal si, že chceš abych byla tu s tebou? Takže jo, jdu."

"Být tu se mnou, ale neznamená, že tě chci uvádět ještě do většího nebezpečí než momentálně jsi, už jen to, že jsi moje žena, tak na tebe dost lidí má zálusk, Melanie."

"Jsem s tebou ne? Žádný nebezpečí mi nehrozí." Chytila jsem ho kolem krku.

"Budeš ale stranou, je to jasný?" Začala jsem se usmívat.

"Rozkaz, kapitáne."

Nebrala jsem to tak vážně jako Alexander. On vypadal narozdíl ode mě ustaraně, ale já jsem věděla, že se mi s ním nic nemůže stát.

"To je vážný, Melani.. Kdyby se ti něco stalo, tak bych si to neodpustil."

"Ani bys nemusel, protože by tě můj otec sám poslal za mnou." Nepřestala jsem se smát.

Plácl mě po zadku a jeho rty se taky začaly kroutit. "To jsi celá ty."

"Jaká jsem?" Visela jsem mu pořád na krku.

"Divoká, tvrdohlavá."

"Hmm a jaká ještě?"

"Moje." Řekl prostě. Jemně jsem ho chytila za zátylek a přitiskla jsem jeho rty k těm mým.

"Tak hrozně nerad kazím, to co by se mohlo stát, ale jestli se mnou opravdu chceš jít, tak musíš pohnout tím svým úchvatným zadkem, manželko."

•••

"Jsme tady. Pamatuješ si pravidla?" Zhasnul motor černého mercedesu, když jsme dorazili před železnou bránu.

"Řekl si mi to nejmíň desetkrát." Protočila jsem očima sloup.

"Tak mi to zopakuj ještě jednou."

"Pravidlo číslo jedna: Poslouchat a dodržovat všechno, co řekneš. Pravidlo číslo dva: Když to bude vypadat zle, tak utéct, bez ohledu na to, jestli ty jsi v bezpečí. Pravidlo číslo tři: Nemluvit, neodpovídat bez toho aniž bys mě vyzval ty. A poslední pravidlo: Držet se blízko tebe."

"Hodná holka." Pohladil mě po vlasech. Vylezl z auta a šel otevřít i mně.

"Hlavně se drž u mě."

Došli jsme na dvorek, který byl skoro prázdný. Stály tu jen palety a dvě černý dodávky. Už od brány šel slyšet psí štěkot. Trochu se mi rozklepaly ruce. Alexander si toho všiml.

"Ještě si to můžeš rozmyslet." Otočil se na mě.

Já jsem jen zavrtěla hlavou. Kývl a pokračoval v chůzi. Pevně mě držel, jako kdybych byla nafukovací balónek a on jen ubohý dítě, který má strach, že mu odletím. Byli tu jeho muži, ale i plno cizích tváří.

Ok, nezabíjejte mě, že jsem se neozvala skoro rok, ale momentálně teď skoro ve dvě hodiny ráno jsem dostala inspiraci na jejich příběh, takže třeba bude pokračování? Určitě, teda doufám aspoň. Ale už nic radši nebudu slibovat (víme jak to dopadlo minule). Jinak děkuju za to, že tuhle knížku furt čtete a dáváte srdíčka. Ale teď si aspoň užijte tuhle kapitolu po více jak roce. :*