The enemy [CZ]

25.

Alexander

Vzbudil jsem se v autě s ohromnou bolestí hlavy, když jsem jí v tom uviděl. Hlavu měla spadenou u mého ramene a nevydávala náznak života. Přepadla mě panika a úzkost z myšlenky, že jí ztratím. Snažil jsem se dostat k jejímu krku, abych mohl nahmat puls a vyhnat z hlavy to nejstrašnější, ale moje ruka to nedovolila. Bolela tak silně, že i přes to všechno odhodlání jsem to nedokázal.

Rozhlédl jsem se kolem a všude řádil chaos. Začal jsem prosit o pomoc, jak nehlaseji to šlo. Hlava se mi motala a viděl jsem rozmazaně, když náhle jsem ztratil pojem o sobě a padl do bezvědomí.

                               •••

Melanie

Když jsem se vzbudila snažila jsem se otevřít oči, ale nešlo to tak dobře, jak jsem si představovala. Tenhle nápad se zdál chybný, když mě do očí udeřilo příšerně bílé světlo a bolest mi vystřelila až do mozku. Snažila jsem se zvednout do sedu s opřeným loktem, když v tom přišla do místnosti sestřička.

„Dobré ráno, paní de Sulietová! Koukám, že jste se už vzbudila,“ zvolala na mě postarší sestra s úsměvem na rtech.

„Mohla by jste mi prosím říct, co se stalo?“

„S vaším manželem jste měli vážnou nehodu. Na vaší stranu narazil náklaďák, když jste vyjížděli ze semaforů a převrátili se na střechu,“ líčila mi situaci, když kontrolovala můj stav.

„Jak je na tom Alexander, můj manžel? Je v pořádku?“ byla jsem vyděšená a srdce mi bylo jako o závod. Bála jsem se o něho. Jen špatná myšlenka mi zlomila srdce a slzy se draly bez ostychu ven na svět.

„Váš manžel měl vážný otřes mozku a ošklivě zlomenou pravou ruku, ale nebojte se už je v pořádku a není v ohroženém stavu.“ Jen jsem si oddychla a kývla na souhlas s děkovným úsměvem.

Sestra po vyšetření odešla a nechala mě tam s tisícemi otázkami v hlavě a s obavami, které se týkaly Alexandera. Je v pořádku, ale kde je? Je už doma, nebo je někde ve vedlejším pokoji? Pořád jsem se sama sebe ptala se sevřeným hrdlem a s knedlíkem v krku.

Než Alexander přišel, bylo to jako věčnost. Netrpělivě jsem na tenhle okamžik čekala. Až ho zase uvidím, až uvidím, že je opravdu v pořádku. Přišel jako vždy, elegantně oblečený a s bezchybnou sebejistotou vstoupil do místnosti. Na tváři měl ustaraný výraz a několikadenní strniště. Pod utrápenýma očima měl velké polštáře z nespavosti. Když mě viděl, daroval mi jeden z úsměvů a přistoupil rychlým krokem až k mé posteli s jedným šťastným a zároveň vděčným polibkem, který mi dal.

„Díky pane bože, že jsi v pořádku! Moc se omlouvám, Mel. Je to všechno moje chyba...Kdybych mohl všechno vrátit, udě..“ nestihl větu dokončit, protože jsem ho zastavila tím, že jsem mu přiložila ukazováček na rty a mile se usmála.

„Je to v pořádku. Já jsem v pořádku.. Jen si se o mě bál, já to chápu, neboj se, ale jsem v pořádku, ano..? Nic mi není, nic se mi nestalo.“ uklidňovala jsem ho a přitom jsem se snažila přesvědčit i sama sebe, že ta ukrutná bolest po celém těle je minimální.

„Promiň mi to..prosím.“ sklopil hlavu jako pes, který byl neposlušný a dostal vynadáno. Jen jsem se pousmála a kývla jsem.

„Alexi a ty jsi v pořádku? Jak se cítíš? Co hlava? Říkali mi, že jsi měl vážný otřes mozku a zlomenou ruku,“ prohlédla jsem si od hlavy až k patě, když seděl v křesílku vedle mé posteli, na které jsem ležela. Chytila jsem ho starostně za ruku a přejížděla jsem mu jí palcem.

„Ano Mel, jsem v pořádku. Neboj se o mě, já jsem z toho vyvázl lépe než ty. Tak moc jsem se o tebe bál..o vás, Melanie...“

„Cože? Jak o nás..?“ zeptala jsem se nechápavým obličejem a on kývl na moje břicho.

„Ano o vás. Melanie, o vás dva. Čekáme miminko,“ šťastně kýval hlavou a zářivý úsměv, který mu zdobil jeho perfektní tvář neustupoval.

„Proto mi bylo tak dlouho špatně a ne a ne potíže ustoupit,“ začala jsem najednou všechno chápat. Jak jsem blbá, tolik signálů a já jsem to stejně nechápala a nedocházelo mi to.

„O můj bože, Alexi, my budeme mít dítě!“ vyjekla jsem nadšeným a políbila jsem Alexanderovi ruku.

Po chvílce mě dorazila zkontrolovat sestřička. Pogratulovala nám oběma a udělala zas nějaké základní vyšetření.

„Jen vás chci paní Melanie upozornit, máte teď o dost rizikovější těhotenství, kvůli vaší nešťastné nehodě a musíte se opravdu hodně šetřit, odpočívat a nenervovat se, ano?“

„Ano, děkuju, budu. Slibuju.“ kývla, rozloučila se a následně odešla.

Hiii, děkuju za všechny votes, přečtení a komenty! Udělali jste mi neskutečnou radost, ještě jednou děkuju <33