Spoutaná mafií

2.

Se zavázanou rukou seběhnu schody. Je tu víc bodyguardů, než obvykle. Otec má očividně strach o svůj majetek. To mě, ale nezastaví. Nejprve musím promluvit s mamkou.

Jak jsem čekala, seděla u kuchyňského stolu a přehrabovala se v papírech. Obejmu ji zezadu a dám ji pusu do světlých vlasů.

,,Co děláš?" Zeptám se, jakoby se včera nic nestalo. Odtáhne zrak z papíru a prohlídne si mě. Všimnu si, že kolem krku má modřiny. Těžko říct, zdali se jedná o cucfleky nebo o násilné rány, ale jak znám otce, spíš to druhé.

Lítostivě se na mě usměje.

,,Jen vyřizuji nějaké dokumenty." Takže tátovy problémy. ,,Jak se máš zlatíčko?" Zeptá se sladkých hlasem.

I když se snažím udržet si masku bezstarosti, stejně mi úsměv uvadne a oči zesmutní. To mě opravdu vidí jen, jako majetek? Věc, kterou můžou prodat, kdykoli se jim zachce?

,,On...." Zadrhnu se. Polknu a zhluboka se nadechnu. ,,On mě chce vážně prodat?" Zeptám se konečně. Hlas už mi nezní tak pevně, jak jsem chtěla.

Uchopí mou ruku do svých.

,,Takhle to vůbec není zlatíčko. On pro tebe chce to nejlepší, i když se ti to nezdá. Je ti 18, já už jsem touhle dobou byla s tvým otcem také zasnoubená." Ujišťuje mě, ale spíš to zní, jako by přesvědčovala sama sebe, že otec není takový tyran.

,,Vždyť ho ani neznám." Zasténám.

,,Já tvého otce také neznala. A koukej jak to dopadlo. Mám krásné dvě dět..." Nedořekne. V očích se jí mihne bolest. ,,Krásnou dcerušku." Opraví se. Zabolí mě u srdce, když si vzpomenu na Johnyho.

Bylo mi 8, když odešel. Jemu bylo 17 a nehorázně se pohádal s otcem. Pamatuji si, jak se porvali a táta Johnyho málem zabil. Nikdy mi neřekli, kvůli čemu se pohádali, John hodně nesouhlasil s otcem, taky se mě hodně zastával a často dostal výprask za mě. Po jeho zmizení mi ho úplně vymazali ze života. Ale na svého staršího bráchu nikdy nezapomenu. Je mým vzorem.

,,Proč s ním furt jsi?" Zašeptám a ona hned ví, koho mám na mysli.

,,Miluju ho Amélie. I s jeho chybami." Odpoví mi pravdivě. V tomhle s ní, ale nemůžu souhlasit. To prostě nejde.

Potlačím slzy a vytrhnu ruku z jejího sevření. Otočím se k odchodu, ale u dveří stojí otec. Kolik toho slyšel?

Má podobný oblek, jako včera. Stejné tmavě hnědé vlasy, jako mám já, má rozcuchané, jakoby nespal. Zamračeně mě pozoruje svýma modrýma očima, to jediné jsem po něm nepodědila, oči mám hnědé po matce, a opírá se o rám dveří.

Zkusím ho, co nejvíc obejít, ale popadne mě za zápěstí a prudce si mě přitáhne k sobě.

,,Doufám, že jsi se dobře vyspala. Večer přijde tvůj snoubenec na večeři. Tam budou vaše zásnuby oficiálně potvrzeny a za dva týdny budete mít svatbu. Báječné že?" Promluví ke mě chladně, zápěstí mi drtí na třísky. Tvářím se lhostejně, ale při pohledu jeho ledových očí sotva dýchám.

Přitáhne si mě ještě víc k sobě. A zavrčí.

,,Jestli večer něco provedeš, budeš mít obřad v nemocnici, jasné?!" Pohrozí mi nenávistně. Oplatím mu jeho pohled.

,,Samozřejmě otče." Odpovím automaticky. Ještě chvilku na sebe koukáme a pak konečně pustí mou ruku.

Odbelhám se k sobě do pokoje a zhroutím se na postel. Dlouho přemýšlím, jak vylepšit svůj útěk.

Dnes. Provedu to dnes.

Vyskočím z postele. Podívám se na hodiny, je jedenáct. To je do večera času dost. Vyndám si černou sportovní tašku, naházím do ní potřebné věci. Nejdůležitější oblečení, doklady, hygienu, hotovost. Otevřu okno. Mám pokoj poměrně vysoko. Naštěstí kolem něj nestojí žádní bodyguardi. Hodím tašku do křoví.

Tak to by bylo. Teď se jen musím tvářit, že jsem poslušná dcera mafiána, která dělá vše, co se od ní čeká. A to jsem dělala 18 let, takže to nebude velký oříšek.

Hodlám odejít se vší parádou. Vrátím to taťkovi se všemi úroky.