Spoutaná mafií

21.

Nehnutě ležím na zádech a upřeně zírám do bílého stropu. Kouknu na, tmu ozařující, digitální hodiny, které ukazují 5:00. Sobota. Dnes je sobota. Můj velký den, pomyslím si ironicky. Od úterní večeře se toho událo tolik, a zároveň nic. Hned po Nicově oznámení že se budeme dnes brát, se u večeře strhla debata hlavně k tomu. Nicova matka a sestra se s obrovským zaujetím ponořily do plánování a příprav. Každý den se na mě obracely s otázkami a návrhy, až mi z toho šla hlava kolem. Nakonec jsem jim nechala naprosto volnou ruku, protože nemám ani trochu náladu připravovat si vlastní ,hrob'.
Nicolas se po večeři s otcem odebral do své kanceláře a od té doby jsem ho neviděla. Ale až ho uvidím dám mu co proto. Zuřím, že to jen tak oznámil, aniž by mi cokoli oznámil předem.

Zanedlouho mi do pokoje vtrhne Lexa. Má na sobě tepláky a svetr a pod očima má obří fialové kruhy. Ale jakmile mě spatří rozzáří se od ucha k uchu. ,,Vstávej! Vstávej! Vstávej!" křičí na mě a začne ze mě strhávat deku. Bráním se zuby nehty, ale vniveč.

,,Není čas ztrácet čas" prohlásí, mezitím co vstanu. ,,Hosté přijdou ve čtyři, obřad se bude konat v pět, přípitek, dárky a tak bude chvilku poté," objasní mi.

Zamračím se. ,,Tak proč mě taháš tak brzo z postele?" obořím se na ni popuzeně.
Chytne mě za ramena a upře na mě ty své velké oči. Oplácím jí vzpurně pohled.

,,Protože se dnes vdáváš," roztáhne rty od ucha k uchu, ,,musíš se namalovat, učesat, zkrátka připravit. Přece nepůjdeš k oltáři v pyžamu," uchechtne se.

Setřesu její ruce. ,,A co když chci jít v pyžamu," nedám se. Nakloní hlavu na stranu a prohlédne si mě od papučí, přes červené kostkované pyžamové kalhoty, černé tílko až k mým rozcuchaným vlasům.

,,Jak chceš," prohlásí s nečekanou radostí a než řeknu švec, už mě táhne za ruku dolů po schodech.
,,Nejdřív se musíš pořádně najíst a pak..." - její slova zaniknou v toku mých myšlenek. Jakmile totiž otevře dveře pokoje mé oči se nemohou vynadívat na tu velkolepou krásu. Po stěnách visí bílé girlandy s jemně růžovými květinami, zábradlí je doslova lemované jen květinami a sem tam visí i balónky. Prostě krása.
Jídelna je přeplněná jídlem. Dorty všeho druhu, sladké i slané pokrmy, které by vystačily pro celou čtvrť. Mé oči to nestačí spočítat. Páni, tak tomu říkám mít peníze, pomyslím si.

Lexa přede mě postaví talíř s palačinkami a kakaem. ,,Koukej se pořádně najíst. Dneska toho budeš mít nad hlavu," řekne a sama si ukousne pořádný kus palačinky s marmeládou. Uculí se na mě s upatlanou pusou. Napodobím ji.

...
Nikdy by mě nenapadlo, že mít něčeho nad hlavu se svatbou, by mohla být až taková dřina. Od rána jsem se nezastavila. Lexa mě nutila vyzkoušet si všechny boty, které pořídila a vybrat ty, které mi budou pohodlné a budu je moct mít na celý večer, včetně obřadu. Vyzkoušela jsem si dvacet párů. Potom jsem musela podepsat všechny kartičky, které dostanou hosté. Těch bylo něco kolem sta až dvěstě. Taky jsem měla udělat zasedací pořádek. S tím mi pomohla hlavně Nicova matka, protože nikoho neznám, ale prý se nesluší aby zasedací pořádek dělal kdokoli jiný než nevěsta. A teď tu stojím před zrcadlem, vlasy dokonalé tak, že přední prameny mám navlněné a zadní mám sčesané do volnějšího drdolu, make-up na přírodní bázi a nakonec ty snové bílé šaty. Rozhodně by se daly nazvat princeznovskými. Véčkový výstřih, ramínka pod rameny a hustá dlouhá sukně s rozparkem až do půli stehna.

Mrkám abych zahnala slzy. K obřadu mě doprovodí John. Sám se mi nabídl a já sama bych si nepřála nikoho jiného. Místo otce převzal už dávno.

Z pochmurných myšlenek mě vytrhne zaklepání.

,,Dále," ozvu se a otřu si vlhké tváře.

Do pokoje vejde John. Má na sobě černý oblek i s černou kravatou.
,,Páni, sekne ti to," zakřením se na něj.

Dlouho stojí ve dveřích mlčky. Pak zatřese hlavou a zamrká. ,,Co... ne, to tobě to sekne a to hodně. Vyrostla si a já nestačím zírat." Oči má najednou skleněné a já vím, že jestli tu zůstaneme stát ještě o minutu déle, rozbrečím se nanovo.

,,No asi půjdeme ne? Čeká se jenom na mě," dostanu ze sebe zkroušeně.

John přejde ke mně a chytne mě za ramena. ,,Jsem tady pro tebe je ti to jasné?" Upřeně se mi dívá do očí. ,,Není to tak špatné, jak si myslíš. Nico je můj nejlepší přítel. Svěřil bych mu život, a proto mu věřím ikdyž jde o tebe. Hlavně když jde o tebe." Do obličeje mu spadne pramen vlasů. ,,Už bude dobře," zašeptá a zmáčkne mě v tvrdém objetí.

,,Děkuju," zamumlám mu do ramene.

Ještě chvíli tak stojíme, sami v pokoji a v tu chvíli i sami na celém světě. Když se odtáhne pohladí mě po tváři a poté mi nabídne rámě. S knedlíkem v krku ho příjmu a společně vyjdeme z pokoje vstříc budoucnosti.