Spoutaná mafií

19

Všude je krev. Ruce mám až po lokty zbarvené rubínovou krví. Všude kam se podívám, leží těla. Roztřeseně se zvednu. Srdce mám v krku a celá se třesu. Opatrně překračuji mrtvé a pak ho zahlídnu. Leží nehybně na zádech. Celá jeho košile je rudá. Hruď má nepřirozeně klidnou. Vzlyknu. Okamžitě jsem u něj a provádím resuscitaci. Nic. Přes slzy skoro nevidím. Bezvládně leží bez známky života. ,,Nicu prosím ne!" Křičím dokola. A pak....

S trhnutím se probudím. Jsem celá zbrocená potem. Zvednu ruce a hledám pozůstatky krve. Jenže ruce mám dokonale čisté. ,,Byl to jen sen," uklidním se. Zhluboka se nadechnu. Jsem v cizí ložnici. Konkrétně v Nicově. Druhá polovina postele je zcela urovnaná a nevypadá, že by v ní někdo večer spal. Tak počkat. Je pozdní odpoledne? Co se stalo? Pomalinku si začnu vybavovat ráno. Pak mě to udeří. Otec. Přijede jeho otec. Ten muž, co se tehdy na zásnubním večírku objímal s mým otcem. Téměř vyděšeně vyběhnu z pokoje. To že nebyl zamčený mě překvapilo, ale zřejmě si Nicolas myslí, že se svým stavem bych se stejně daleko nedostala a bohužel má pravdu. Běžím k jeho pracovně, ale po cestě vrazím do Eleanor. Překvapeně vyjekne.

Chci ji obejít, ale okamžitě mě zarazí. Tvrdě mě chytí za rameno. Zamračím se na ni, její stisk se mi vůbec nelíbí. Samozřejmě se jí chci vymotat, ale předběhne mě. ,,Co sis kurva myslela!" vyštěkne a já překvapeně vyvalím oči. ,,Takhle se zamykat. Nemysli si, že jsi bůhvíjak chytrá. Nicovi by netrvalo ani minutu ty dveře otevřít, ale prý ti chtěl dopřát čas. Víš jaký jsem z toho měla průšvih?!" je vzteky bez sebe. A to jak vyslovila Nicovo jméno. Bylo v tom něco důvěrného, což mě znepokojilo. ,,Nico by mě snad i zabil kdyby nezakročil John," vztekle se zamračí. Musím okamžitě za Nicem. Vysmeknu se jí.

,,Omlouvám se, ale teď musím jít," vysvětlím rychle. Vlastně nechápu proč se ji vůbec omlouvám. Jsem blbá, blbá, blbá. Nevěřícně zamrká a hned mě následuje. Jenže já ho potřebuji vidět. Musím se ujistit, že to byl jen podělanej sen. Srdce mi pumpuje jako o život.

,,Počkej teď tam nemů..." otevřu dveře do pracovny aniž bych ji poslouchala, čehož ihned zalituji. Okamžitě se na mě upřou 3 páry očí. John, Nico a starší statný muž, což není nikdo jiný než Nicovo otec. Eleanor mě v tom nechala. Překvapeně zamrkám, ale než se stihnu omluvit nebo vypařit tak ke mně kvapně skočí Nico a omotá si ruku kolem mého pasu. Teprve teď mi dojde, že mám pyžamo! Zapomněla jsem se převléknout. Bílé hedvábné šortky a černé přiléhavé tílko, pod kterým se mi krásně rýsují prsa. Cítím jak mi hoří tváře. Ve snaze trochu se zakrýt, se pevně přitisknu k Nicovi.

,,Otče představuji ti Amélii," při znění mého jména sebou cuknu. Nico mě drží pevně, ale opatrně skoro jako kdybych byla ze skla. Jeho otec na mě upře své temné oči a prohlídne si mě. Znovu zalituji výběrem svého oblečení. Jeho pohled mi nahání hrůzu. Tmavě modré sako a bílá košile mu dodává na eleganci, ale jeho pohled je spíše vražedný. Nejvyšší mafián Chicaga. I přes to všechno neuhnu pod tíhou jeho očí. Chvíli na sebe takto zíráme. Nakonec zvedne koutek úst a stoupne si. Nejprve mi podá pravou ruku, kterou okamžitě přijmu, a poté si mě přitáhne do prudkého objetí. Překvapeně mrkám a skoro nedýchám. Páni, to jsem nečekala.

,,Moc rád tě poznávám Amélie," pronese a pustí mě. Vůbec se nekouká na pyžamo, které mám na sobě, ale hledí mi jen a pouze do očí. Nico už zase stojí vedle mě a už má opět ruku kolem mého pasu. Něžně mi lípne pusu na tvář. A já se opět snažím nečervenat. Uniklo mi snad něco? To jeho otec neví o mém útěku?

,,Také vás ráda poznávám pane..." trochu se seknu, nevím jak ho oslovit, ale hned dořekne za mě, ,,Mike, říkej mi Miku," dokončí za mě s úsměvem. Mé překvapení je čím dál větší. Je tolik odlišný od mého otce. Při té vzpomínce se mi naježí chlupy na těle.

,,Je ti lépe? Slyšel jsem, že ti ráno nebylo moc dobře a že jsi omdlela." A pak mi dojde, že jsem vůbec nic nesnědla a že to semnou ráno seklo právě kvůli tomu. Taky se mi vybaví Nicův starostlivý výraz. Jako v odpověď mi zakručí v břiše. Nenapadá mě co odpovědět, kdyby se Mike dozvěděl, že jsem se dva dny schovávala zamčená v pokoji asi by ho to nepotěšilo. Vlastně kterýkoli jiný muž z kruhu mafie by svou ženu za tohle téměř ubil k smrti. Rozhodně by ji nenechal aby v klidu vychladla jako to udělal Nic. Což mi opět rozvířilo motýly v břiše.

,,Tati prosím omluv nás, dořešíme to později. Lia se musí najíst a odpočinout si." Mike se na něj spiklenecky usměje a přikývne. Chová se zvláštně. Jako by mě už dávno přijmul do rodiny. Tahle rodina je čím dál zvláštněn. Poté už mě Nico vyvádí ze dveří. Na chodbě se o zeď opírá Eleanor. Troufla bych si říct, že odposlouchávala. Když nás uvidí rychle se postaví a dívá se na Nica s jiskrou v očích. To mě trochu vyvede z míry a aniž bych chtěla už se na ni mračím. Ráno jsem si ani nevšimla co má na sobě. Očima ji přejedu od hlavy k patě. Má těsné krátké šortky a černou halenku zpod které je vidět tmavá podprsenka.

,,Dej si do oběda volno," řekne jí ledabyle Nico. Jako kdyby mu nevadilo co má na sobě. Zářivě se na něj usměje a odejde. Dívám se na ni tak upřeně až ji málem vypálím díru do hrudi. Nico si toho očividně všimne a uchechtne se.

,,Nech toho," přikáže, ale jeho hlas je prodchnutý pobavením. Zavrčím něco nesrozumitelného v odpověď.

Ruku v ruce dojdeme do jeho pokoje. Když za námi zavře dveře zběsile na něj vychrlím: ,,Ví tvůj táta o mém útěku?" Překvapeně zvedne obočí. ,,Lio, byla jsi pryč 5 dní. Samozřejmě, že to věděl." odpoví mi. Polknu. ,,A to mu to nevadí? Čekala bych cokoli jen ne takovéhle přivítání," svěřím se mu. Dlaní se snaží zakrýt úsměv. ,,Vlastně ho to dost pobavilo. Prý jsi stejně divoká jako byla matka. Víš jsme taková zvláštní rodinka co se týče tohoto." Znovu se usměje. Ach jak je jeho úsměv krásný.

,,Mimochodem právě si semnou prošla celým domem a ani jednou ses nehádala," vysvětlí mi a přímo jiskří důvtipem. Zamračím se na něj. Má pravdu. Ten sen. Znovu se mi udělá nevolno.

,,Možná jsem si to šetřila na teď," odpovím příkře a jeho úsměv se ještě rozšíří. Miluju to.

Třemi kroky se přesune ke mně, přitáhne mě k sobě a přivlastní si mé rty. Je to prudké majetnické gesto, které i mou feministickou osobu, zahřeje u srdce. Líbá mě a já líbám jeho. Šahám mu do vlasů a on mě přejíždí prsty po krku a zádech. Kéž by to nikdy neskončilo, ale nic netrvá věčně a po chvilce se odtáhne. Dotýkáme se čely. Vyčerpaně si oddychne.

,,Prosím mluv semnou. Děje se něco?" zeptám se s nehranou starostí. Dívá se mi upřeně do očí. Pohladí mě po tváři a vtiskne mi ještě jeden polibek. ,,S ničím si nemusíš dělat starosti, vše je v pořádku."
Nevěřím mu. Odtáhne se ode mě a opouští pokoj. Těsně než zavře dveře, ale ještě něco dodá: ,,Málem bych zapomněl, večer přijdou hosti na večeři, tak se prosím připrav." S tím odejde.