Spoutaná mafií

5.

Pomalu zamrkám a otevřu oči. Ležím v kvalitní posteli.

To je luxusní motel. Pomyslím si. Pak mi to dojde. Vystřelím do sedu.

Zradil mě. On mě zradil.

Rozhlížím se po pokoji. Bílé stěny s barevnými vzory. Postel s nebesy. Pozlacené skříně a velká toaletka. Koupelna je hned vedle.

Odkryju deku. Mám na sobě bílou krajkovou košili. Nešetřím dechem a rozběhnu se ke dveřím. Jsou zamčené. Nečekaně.

Buším do nich vší silou a křičím, ať mě pustí. Když už mám ruce otupené bolestí s brekem se sesunu na zem.

Jak mě mohl zradit? Jak jsem mohla být tak hloupá a věřit mu? Kde to vůbec jsem? Kam mě otec dal tentokrát? Vyčítám si všechno za poslední 3 dny. Utřu si mokré tváře, s bolestí celého těla se zvednu a dojdu do koupelny. Připadám si směšně.

Co jsem si, jako myslela? Že uteču před mafií? Že můžu někomu věřit?

Už na sebe nesnesu pohled. Vší silou praštím do zrcadla. To okamžitě praskne. Po kloubech mi teče krev. Utřu ji do té nechutné věci, do které mě navlekli.

Nakonec se uráčím převléknout. Ve skříni není zrovna nejlepší výběr. Buď tu jsou moc vyzývavé kousky nebo šaty. Už tak dost naštvaná si vyberu kytičkové jarní šaty. Přijdu si pitomě. Ale furt lepší než ty kurevské hadry.

Sednu si na tu ohromnou postel a čekám.

***

Byly to moje nejhorší dvě hodiny života. Čekala jsem na té posteli a měla jsem, co dělat, abych nevyváděla, jak malé dítě. Co mi otec udělá? Opravdu mi dá řetězy? Buše mi tluče ostošest.

Zaslechnu odemykání dveří. Okamžitě se napřímím, ale dovnitř nevejde otec, je to mladý celkem pohledný kluk, přibližně mého věku. Má světlé vlasy a tmavší oči. Rozhodně není hezčí, než Nick. Při vzpomínce na něj, mě píchne na hrudi.

Přistoupí ke mně blíž, mám nutkání couvnout, ale necouvnu. Nesmím projevit slabost. V mafii jsou ženy především znásilňovány a pokud dám najevo slabost nebo strach, skončím jako ony.

,,Čeká na tebe dole." Oznámí mi znuděně. Nijak se mě nedotýká a já skrývám překvapení nad jeho chováním.

,,Kdo?" Zeptám se se staženým obočím.

,,Uvidíš." Řekne. Není zrovna promluvný.

Polknu a vydám se za ním. Pokud by mě otec chtěl vidět, přišel by za mnou. Navíc by nečekal, tak dlouho. Hned, co bych se mu dostala do rukou, bych skončila na zemi. Nedává mi to smysl.

Scházíme schodiště. Barák je zevnitř velmi prostorný a bohatě vybavený. Všude je bílá barva. Dojdeme do prostorného obývacího pokoje s velkou plazmovou televizí.

Když ho uvidím, jak se rozvaluje na gauči, popadne mě nehorázný vztek. Nick má na sobě bílou košili a černé kalhoty. Když mě uvidí zamrká a vyskočí do stoje. Blonďák nás opustí.

Nick se tváří nejistě. Stisknu rty k sobě. Přejdu k němu a fláknu mu pořádnou facku. Bolestivě si zamne tvář.

,,Chápu, že tě to mrzí..." Začne, ale nenechám ho mluvit dál.

,,Zradil si mě. Věřila jsem ti! Ty parchante nechal si mě napospas otci!" Křičím na něj. Už se napřahuju na další facku, ale těsně, než ho trefím, mě chytne za ruku a přitáhne si mě k sobě blíž. Teď se tváří vážně.

,,Zachránil jsem tě!" Zavrčí. Nechápavě svraštím obočí. Chci se odtáhnout, ale nedovolí mi to.

,,Nebýt mě, byla bys už dávno mrtvá. Celou dobu po nás šli. Tvůj otec na tebe poslal své vrahy. Bylo mu jedno, jak mu tě přinesou! Takže mě přestaň obviňovat, jasný!" Zlostně mě pozoruje, jako já jeho. Pustí mě.

,,Jestli jsi mě chránil, proč jsem tady? A kde to vůbec jsem?" Odstoupím o krok dál od něj.

,,Jsi u mě doma." Vyhne se mé první otázce. Už dávno mi došlo, že to není bodyguard. Ale tenhle přepychový dům patří jemu?

,,A kdo jsi ty?" Zeptám se o něco tišeji. Přemýšlela jsem nad tím celou dobu od mého probuzení.

Zlostně se usměje a vysekne mi směšnou poklonu.

,,Dovol, abych se ti představil. Mé jméno je Nicolas Blade a jsem tvůj snoubenec."