Spoutaná mafií

17.

Už teď vím, že s Eleanor kamarádky nebudeme. Celou dobu mlčí. Nemám ráda ticho. Obvykle jsem ta, co ho narušuje, co neustále breptá, ale po dnešku nemám náladu ani pípnout. Nejhorší na tom je, že se mnou musí být i v pokoji. Zkrátka mi dal ženskou na hlídání. Přitom není o moc starší, než já.

,,Eleanor já nikam neuteču. Mám tak namožený nohy, že nesejdu schody. Můžeš odejít." naléhám. Opravdu nemám v plánu nikam utíkat. Tedy rozhodně ne dnes. Ale za svou svobodu budu bojovat dokud dýchám. Sednu si na velkou postel a dám nohu přes nohu. Převlékla jsem se z těch potrhaných šatů do volných šedých tepláků a přilnavého černého roláku.

Otráveně se na mě podívá. ,,Mám nařízeno být neustále s tebou. Nikam nejdu." A je to. Já tu holku oficiálně nenávidím.

Podrážděně zafuním a s heknutím vstanu z postele. ,,Fajn. Chci mluvit s Johnem." letmo nařídím. Neobtěžuji se jí ptát, prostě vstanu a vyjdu z mého improvizovaného pokoje, ve kterém nemůžu ani dýchat. Rychle mě doběhne.

,,To nemůžeš. Máme zůstat v pokoji." vychrlí nervózně. Snad jí tím nepřivedu do potíží. Zastavím se v chůzi.

,,Potřebuji nutně mluvit se svým bratrem." pronesu až přeslazeným tónem a přidám stejně přeslazený úsměv. Už nic nenamítá a jde mlčky za mnou. Jako bych měla pejska. Tohle bude první věc, které mě Nico zbaví.

Sejdeme schody do přízemí. U vchodů stojí muži v oblecích se zbraněmi u pasu. Eleanor hlasitě polkne. Podívám se na ni postranním pohledem. Je nervózní. Očividně má strach. Kde k téhle práci u všech všudy přišla?

Projdu kolem mužů s naprosto nezaujatým výrazem. Eleanor se drží velmi blízko. Projdeme dlouhou chodbou až na její konec. Na stěnách visí obrazy. Některé vypadají jako z muzea starověkých dějin. Zaujal mě jeden obraz oceánu s lodí za bouřky. Připomínal mi jakýsi výjev z dětství.
Stojíme před vchodem do pracovny. Nevím jestli se jedná o Nicovu pracovnu, ale momentálně nevidím nápis nebo další dveře do jiné. Nedám na sobě znát nevědomost. Zvednu ruku a zaklepu, následně vejdu dovnitř.
Místnost je poměrně osvětlená, po stranách stojí černé komody s knihami. Podlaha pod mým tělem trochu zavrže a připoutá ke mně pohled dvou postav u velkého mahagonového stolu. Nico má rozcuchané vlasy a rukou si podpírá hlavu. Vedle něj stojí John a ukazuje mu papíry, které drží. Teď na mě oba zamrkali. Nico se podívá na hodiny a zpátky na mě.

,,No, vydržela si to 2 hodiny. Déle než jsem čekal." zavtipkuje, což mi vůbec nepřipadá vtipné, ale hlas má prodchnutý únavou. Zcela ho ignoruji.

,,Johne, můžeme si promluvit?" zeptám se. Stojí na místě a mrká, jako by mě viděl poprvé. Potom se podívá na Nica. Ten si odfrkne.

,,Fajn. Stejně už není, co řešit. Doděláme to zítra." Čímž Johna propustí a nic víc neřekne. 

,,Tudy." Ukáže John svalnatou paží. Kde ksakru tak dospěl? Když jsem ho viděla naposledy, byl vychrtlí až mu byly vidět kosti. Teď předemnou stojí úplně cizí člověk.

,,Eleanor vydrž chviličku." poprosím. Nic nenamítá zůstane stát na chodbě. John mě zavede do místnosti, kde je jen gauč a pár křesel. Hlavou pokyne abych si sedla, což neudělám. Zkřížím ruce na prsou a nakrčím nos.

,,Proč u všech všudy pracuješ pro tohohle..." nenapadají mě slova, ,,surového idiota?" vymyslím nakonec. John se zamračí.

,,Není to surovec a ani idiot, nemusíš ho přede mnou takhle urážet," vyčiní mi a napodobí můj postoj.

,,Johne prober se! Měl jsi šanci se tohohle," rozhodím rukama, ,,zbavit, utéct od toho a tys místo toho šel od jednoho surovce a vraha k jinému. Copak to nevidíš? Tihle lidé ubližují dobrým lidem a ty to hodláš podporovat?!" téměř křičím. Měla jsem skleněné oči a jen tak tak, že jsem se nerozbrečela. Johnův pohled zjihne. Ruku mi položí na rameno a tou druhou mě chytne za bradu.

,,Ach Lí, moc mě to mrzí. Měl jsem tě od otce dostat dřív. Nevěřil jsem, že by ublížil i tobě, ale očividně jsem se spletl, ale Nico není jako náš otec a neubližuje dobrým lidem." To, že se ho zastane mě naštve.

,,Všichni tihle," znovu rozhodím rukama, ,,jsou naprosto stejní!" zavrčím a odtáhnu se od něj. Otočím se na patě a zády k němu zavolám: ,,A já už s tímhle nechci a nebudu mít nic společného!"

Nechci nic slyšet. Proběhnu kolem Eleanor a běžím pryč. Co jsem si to myslela? Že mě John zachrání a odveze někam daleko? Navíc kam mám teď utíkat? Všude si mě najdou.

,,Co se děje? Kam běžíš?" ptá se vyděšeně Eleanor. Ignoruji ji. Vyběhnu schody do patra, už slyším i Johna, jak na mě volá. Rozběhnou se za mnou i někteří bodyguardi. Doběhnu do mého ,,pokoje" a zamknu se. Vezmu židli od toaletního stolku a zabezpečím dveře. Následně se sesypu na podlahu a rozbrečím se, jak malé děcko.