Dostanu tě do kolen [KakaNaru - Na přání] ✓

12. Musím pryč

,,Hej, kámo, co se s tebou děje? Vypadáš jako kdyby si viděl ducha," šťouchnul do mladého studenta jeho kamarád, když se usadili v jídelně.

,Spíš svou noční můru,' pomyslel si Naruto v duchu a snažil se nezírat na místo, odkud cítil pohled spalujících zelených očí.

,,Uhm j-jsem v pohodě, Kibo," zablekotal nakonec, ale jasně na svém kamarádovi viděl, že mu to nesežral.

,Musím odtud pryč. Musím se vrátit domů,' opakoval si v duchu a jídla, které měl před sebou, se po celou dobu oběda ani nedotknul.

Sice se mu na jednu stranu z tohohle výletu nechtělo odjíždět, hrozně se na něj těšil, ale pokavaď by tu měl setrvávat spolu s ním, i když oba dva patřili do jiného města, školy i třídy, obával se toho, že by to nedopadlo dobře.

Kiba se po svém kamarádovi při jídle sem tam podíval. Bylo nezvyklé, že byl najednou takhle strnulý a zamlklý, a že se jídla ani nedotknul. Ten kluk měl chuť k jídlu za dva a neohrnul nos ani nad ne moc dobrým a vydatným jídlem z jídelny, takže zcela racionálně zhodnotil, že se tady něco děje.

***

Po obědě se skupinka sešla se svým třídním na domluveném místě a vydala se na smluvenou procházku po blízkém lesíku. A i když zpočátku všichni mrmlali, že se jim nikde chodit nechce, nakonec si to užili.

Děvčata běhala po okolí a trhala lesní kvítí, aby se mohly předhánět v tom, která z nich uplete hezčí květinový věneček a téměř všichni chlapci se jako na povel stali zkušenými houbaři, co se dívali pod kdejaký keřík nebo do zelenavého houští, zdali nenajdou nějakou jedlou houbu.

Jen Naruto byl jako duchem nepřítomen a málem si ani nevšimnul, že jeho kroky vedou do malého potůčku, který v lese tekl. Kdyby ho Kiba včas nerazil, klidně by jím i prošel na druhou stranu.

,,Hele, kámo, teď vážně," zamračil se na něj, ,,co se s tebou děje? Od oběda seš úplně jinej."

Propaloval ho hlubokým zkoumavým pohledem.

,,Nic," zamumlal Naruto a několikrát zamrkal, snad aby se probral z nějakého podivného transu.

,,Tohle ti nežeru, vysyp to," nakrčil zamračeně Inuzuka obočí.

,,Asi... Asi mi není moc dobře," vymluvil se nakonec blondýnek a omluvně se na něj usmál.

Vlastně to nebyla až taková výmluva, jako se mělo zdát. Opravdu mu nebylo dobře, ale spíš trpěla jeho psychika, než fyzička.

Kiba na něj ještě chvilku zíral, než jenom krátce přikývnul a dokonce to i vypadalo, že je tentokrát s jeho odpovědí spokojený.

,,Počkej tady," řekl mu a odběhl pryč.

Uzumaki se ani nestaral, kam to šel. Stál poslušně na místě a sledoval malý potůček, který od něj několik metrů dál zurčel. Poslouchal šumění lesa, zpívání různorodého ptactva a do nosu a plic se mu dostávala docela příjemná a kupodivu uklidňující vůně.

***

,,Uhm, Kakashi – sensei?"

Inuzuka se postavil před svého třídního učitele, který se opíral o jeden vysoký a mohutný kmen stromu a sledoval svoje mladé svěřence.

Kakashi na něj stočil zrak, pozdvihl obočí a tím ho tiše vyzval k tomu, ať mluví dál.

,,Narutovi prý není moc dobře," začal Kiba a bradou kývnul k mladíkovi, který stál o několik metrů dál, ,,už u oběda se choval docela divně, ale... Hm, nepřijde mi, že je nemocný, vypadá to spíš, jako když ho něco trápí."