Poslední ročník

8. Nic to neznamená

Otočil se a mě zalilo horko.

„Co?”

„Potřebuju se na něco zeptat”

„A na co?

„....Pamatuješ si mě, nó..... z toho klubu?”

Jakmile jsem to řekla, cítila jsem hluboký tlak na srdci, měla jsem se ptát? Neudělala jsem právě tu největší chybu? Chvíli mlčel.

„eeee, jo už si vzpomínám, ano, vlastně jsem tě tam viděl.”

„Viděl? No já mám pocit, že jsi se, omlouvám se za to tykání, že JSTE se na mě jenom nedíval, pozoroval jste mě?”

Teď bylo vidět, že ho má odpověd vykolejila. Přísahala bych, že cítím jak je nervózní.

„Cože? To- to ne, to si špatně vysvětluješ. Nepozoroval jsem tě, jen jsem tě tam zahlídnul, už si to ani moc nepamatuju”

Už jsi na to moc nepamatuje? Cože? Já o tom přemýšlím pořád. Možná jsem se opravdu jenom nechala unést a teď jsem si to podělala u matikáře. Hned teď chci odsud pryč! Jsem taková nána.

„Aha, pardon, já už musím jít, čeká na mě Emily. Nashledanou”

Otočila jsem se a slzy jsem měla na krajíčku. Bože, co jsem si myslela, že si snad něco začnu s učitelem? Nebo že pro něj znamenám něco víc? Ty jsi taková husa Hano!

„Ale počkej, já.....Hano!”

Už jsem se na něj nepodívala, co nejrychleji jsem chtěla jít pryč. Po cestě si stírám vlhké oči a nasedám do auta.

„Stalo se něco?”

Em si hned všimne, že nejsem v pořádku. Nemůžu ji říct pravdu.

„Jo, ty záchody byly nechutné, buď ráda, že si nemusela taky”

„Tak jo.  Můžem vyrazit?”

„Jasně”

Sice se na nic jiného neptala, ale já vím, že tuší, že to není všechno, ale měco takového ji prostě nemůži říct. Přijeli jsme k mému domu a já se s Em rozloučila. Hned co jsem otevřela, běžela jsem do pokoje.

„Hano!”

Volá na mě brácha, ale já chci být sama. Vejdu do pokoje a než stihnu zavřít, vejde i Zach.

„Proboha, co se ti stalo? Udělal ti někdo něco?! No tak, mluv se mnou”

„To není tvoje věc. Nech mě na pokoji”

„To myslíš vážně? Je to i moje věc, nechci tě vidět takovouhle. Vždyť si říkáme všechno.”

Má pravdu říkáme si všechno, ale tohle nesmí prostě nikdo vědět.

„Řekni mi pravdu, je to kvůli klukovi, že jo. Řekni mi kde bydlí a já mu ukážu, kdo je tvůj velkej bratr”

„Jen to ne”

I přes to co cítím se usměju.

„To jsem chtěl vidět, úsměv, ale teď opravdu. Jde o kluka?”

„Ano, ale neřeš to. Stejně se nic nestalo”

„Počkej, tebe někdo odmítl? No to musí bejt asi blbej a slepej”

„Ne, ano. Je to komplikované, prosím, tohle nechci řešit. Můžeš mě prosím nechat spát, jsem unavená s Em jsme byly na nohou celý den”

„Dobře, odpočiň si, ale víš že mi můžeš říct cokoli. Víš to že jo?”

„Ano vím. Mám tě ráda brácho”

„Já tebe taky. Dobrou noc”

Když Zach odešel, nemohla jsem přestat myslet na to, co se stalo. Teď se Masonovi nebudu moct podívat do očí. Vlastně je dobře, že jsem se zeptala, aspoň vím na čem jsem. Žádný z jeho pohledů nic neznamenal.

Týden utekl rychle, během něho jsme psali spoustu písemek a v matice jsem je všechny zkazila. Jsem si vědoma, že jsem se celý týden tvářila jako boží umučení a Em si toho byla vědoma taky. Ptala se mě co se dějě, ale pravdu jsem neřekla. Máma s tátou konečně přijeli z cest a přivezli mi dárek. Dostala jsem čínskou broš, na níž je vyobrazen medvěd, který je prý symbolem odvahy, síly a chrání před zloději.

„Děkuju mami, jak jste se měli?”

„Až na pár nepředvídaných nálezů to bylo skvělé. Lidé v Číně jsou mílí a zdvořilí, už jste nám se Zachem chyběli. Jsem tak ráda zase doma”

„To jsem ráda, že jste se měli dobře.”

„No a co vy, jak jste to tu přežili?”

„Jo v pohodě, Zach se o mě staral a já mu vařila”

„To jsem ráda”

Pondělí bylo zvláštní, protože jsem se rozhodla podívat se na Masona, né že bych se na něj nedívala, vždyť nás učí, ale tentokrát jsem sledovala jeho chování. Vypadal vyrovnaně a né jako já, zlomená svojí hloupostí.Několikrát se na mě díval zvláštně a já nerozpoznala co to znamená. Doma mi máma řekla, že si se mnou musí promluvit.

„Zlato, dneska jsem mluvila s panem profesorem Bradlym”

Co? O čem proboha.

„A o čem?”

-na obrázku rodiče Hany